Dovolte mi, abych se podělil o zážitky z Boundconu, tentokrát ne z Mnichova, ale z Vídně. V letošním roce jsem se opět chtěl podívat na jaře do Mnichova, ale byl jsem tak zaneprázdněn, že mi to nevyšlo. Proto jsem si říkal, že by nebylo špatné zkusit jet do Vídně, kde se konal druhý ročník Boundcon Vienna koncem října letošního roku. Vůbec jsem netušil, o jakou akci půjde a jestli nebude mít s mnichovskou jen stejný název. Informací na webu mnoho nebylo.

            Akce se konala tři dny, v pátek sobotu a neděli s tím, že v pondělí je v Rakousku státní svátek a proto je program plánován až do pozdního večera. Boundcon se konal v kongresovém sálu, resp. přísálí hotelu Pyramide blízko známého nákupního střediska Shoping centre süd. V hlavním sále byl obecný, tedy vanilkovský, erotický veletrh. Toto spojení ve mně vzbuzovalo předem trochu nedůvěry z toho, jak se budou obě skupiny návštěvníků vzájemně mísit a snášet. Původně jsem tak trochu myslel na to, navštívit veletrh po dobu všech tří dní, ale po domluvě s přáteli jsme zvolili jako návštěvní den jen sobotu. Když už jsem zmínil přátele, tak s mnou mj. jely dámy Davena a Adrienne.

            V sobotu kolem poledne jsme dorazili do centra Vídně a téměř povinně vyrazili na krátkou návštěvu centra. Omezený čas stačil k návštěvě největšího místního fetish a SM obchodu Spartacus na Mariahilferstrasse.  Před lety jsem byl okouzlen nabídkou tohoto obchodu. Později s nastupující hospodářskou krizí se nabídka trochu zúžila a také jsem toho více viděl a zažil na to, abych mi dnes přišla jeho nabídka běžná nebo i tuctová. Chtěli jsme se zastavit v nedalekém SMart caffe, ale to otvíralo až později odpoledne. SMart caffe je v podstatě klasická kavárna, ale nenápadně upravená v SM stylu a navíc má v zadní části hrací místnost – mučírnu. 

    Po prohlídce obchodu jsme se přesunuli do hotelu Pyramide, kde jsme se setkali i s Adrienne. Ubytování v tomto hotelu jsme měli se slevou, která byla poskytována, pokud jsme použili rezervační formulář uvedený na stránkách Boundconu. Ubytování všechna čest, pokoje jsme měli velké, taková malá apartmá o dvou velkých pokojích a velké koupelně. Tři lůžka, sedací souprava. Cena za noc 89 euro za dvoulůžkový pokoj. Nehledali jsme nějaké jiné ubytování, líbilo se nám, že budeme bydlet přímo v místě konání akce a využívat možností hotelu.

Celkový pohled na hotel a výstavní areál.

    Prvním takovým malým problémem byly lístky. Hotelovými chodbami jsme přešli k kongresovému sálu, kde nás slečna nepustila dál s tím, že neprodává vstupenky, jen kontroluje buď pásky nebo razítka na rukou návštěvníků, kteří se vrací z hotelu. No nic, OK, obešli jsme hotel vnějškem a koupili vstupenky. Stály 20euro, asi přiměřená cena na místní poměry, ale i naše poměry. V pokladně jsem si všiml, že prodávají VIP vstupenky zlevněné z 50 na Euro. Asi nebyl žádný extra zájem. Po utržení lístků jsme dostali razítka na ruce a tudíž jsme již mohli celý večer chodit přímo z akce na hotel zpět. Předesílám, že jsme pojali stylový dresscode a všichni jsme byli v latexu. Nic extravagantního, normální „společenský“ latex.

    Když už jsem toto nakousl, tak se musím zmínit o okrajovém zážitku. V hotelu byla poměrně velká skupina turistů odněkud z Balkánu, nepoznal jsem řeč, ale tipnul bych to asi na Makedonce, možná i Rumuny, těžko říci. A u nich jsme při procházení hotelové haly vzbuzovali skutečně velkou pozornost, málem jim vypadly oči. Asi se s něčím takovým ve své zemi ještě nesetkali, možná je u nich tolerance k jinakosti ještě na nízké úrovni. Opačně mě jejich oblečení přišlo hrozně „šedivé“, takové ponuré. Ne špinavé nebo staré, to vůbec ne, ale takové mdlé. Vzpomněl jsem si na to, jak u nás mluvili lidé ze západu po otevření hranic v roce 1989, kdy se o nás vyjadřovali v tom smyslu, že chodíme šedivě oblečeni. Tehdy jsem si tak nepřipadal, ale dnes to chápu a vzpomněl jsme si na to právě ve spojení s těmito turisty. Personál hotelu se choval naprosto profesionálně a nevzbudili jsme naprosto nijaké reakce.

    Po vstupu jsme se dostali do hlavního sálu, který byl pod velkou skleněnou pyramidou. Vzhledem k poměrně nečekaně teplému podzimnímu počasí byl v sále trochu dusno. Nepříliš, ale přesto jsem s povděkem přivítal západ slunce a zlepšení vzduchu. Hlavní sál byl klasický erotický veletrh, kde uprostřed bylo pódium, na kterém vystupovali účinkující, kolem byly stánky s oblečením, pomůckami atd. Nemohl jsem se dočkat, až se dostaneme do části, ve které byl Boundcon. To byl trochu problém, protože výstavní areál byl poměrně rozsáhlý a členitý, jak půdorysně, tak i výškově. Každopádně architektura hotelu a kongresového centra si zasluhovala pochvalu. 

Plánek výstavních prostor.

    Po chvilce jsme došli do přísálí, které bylo laděné spíše do černé (stěny, stropy) a ve které byl SM veletrh. Nejprve jsme si celkem rychle prošli všechny výstavní stánky a okoukli, co kde mají. Výstavní seznam byl poměrně dlouhý, ale ve skutečnosti stánků až tak mnoho nebylo. Vůbec se to nedalo srovnat s mega akcí v Mnichově. Ani návštěvníků v této části nebylo mnoho. Sice jich v průběhu večera přibývalo, ale opět s Mnichovem to bylo zcela nesrovnatelné. Moje jakási obava, že tady bude mnoho vanilkovských čumilů se nenaplnila. Obě skupiny tak nějak okupovaly své části veletrhu a moc se nepouštěly na „cizí“ území. Po tomto rychlém proběhnutí mě a možná i mé přátele poprvé napadla nevyřčená myšlenka „Co tady budeme vlastně celý večer dělat?“.  Opět srovnání s Mnichovem bylo někde jinde, tam jsem měl pocit, že jsem si nemohl za celý večer vše důkladně prohlédnout. No nic, udělali jsme za ten večer ještě několik nákupně-prohlížecích koleček. Zdálo se mi, že obchod na této akci moc nekvetl, ale prodejci nebyli ani otrávení ani nějak protivní, naopak vždy ochotní a profesionální. Doplnil jsem „sbírku“ SM hraček o nějaké drobnosti, které jsem „nutně“ potřeboval k tomu, abych si udělal radost.

    Boundcon to není jen čistě prodejní veletrh SM a fetiš věcí, ale i nějaké doprovodný program. Opět probíhala na malém pódiu soutěž v bondážích, kdy v omezeném časovém limitu byla subinka spoutána a zase v omezeném čase se musela osvobodit. Tu soutěž jsme nějak nesledovali. Pak byl v dalším přísálí foto ateliér, workshop a nějaká mučírna s SM nábytkem na hraní. Tam jsme nešli, protože se vybíralo další vstupné. Ani tak nešlo o ty peníze, ale vůbec jsme netušili, jestli to má vůbec smysl a co by nás tam mohlo čekat. Nic z toho nebylo jasné předem. A vyhodit peníze za zklamání – to raději ne.

    Později jsme zjistili, že na rozhraní velkého sálu a nám známého přísálí pokračuje Boundcon dalšími stánky. Dále pokračovala VIP zóna, kam se opět platilo zmíněné extra vstupné. Nám se tam podařilo na začátku proniknout, protože u vchodu nikdo nebyl. Ve VIP zóně byl pěkný bazén, posezení v křesílkách pod palmami, bar, konstrukce na bondáže. Ale skoro nic se tam nedělo. Možná večer se zábava rozběhla, ale to už se nám nepodařilo proniknout bez zaplacení drahého vstupného.

Dva obrázky z VIP zóny.

Adrienne ráda a ochotně zapózovala u bazénu.

    Ono asi nemá cenu detailně popisovat průběh celého večera, to je taková ryze individuální záležitost. V podstatě jsme jej trávili střídavým prohlížením stánků, sledováním bondáží na hlavním pódiu, krátkými návštěvami na pokoji a stejně krátkými posezeními v přilehlých restauracích a kavárnách hotelu a kongresového centra. Asi na dvě hodiny jsem dostal pevně stažený nově zakoupený kožený armbinder-bolero (výrobce HcHurt) a v něm také trávil večer. Když jsem v něm jednou přecházel přes hotelovou halu, tak jsem měl pocit, že to s některými Balkánci asi sekne. Stejně tak pár vanilek tenhle „oděv“ silně zaujal. Naopak slečna u vchodu snadno a s úsměvem pochopila, že jí otisk razítka na ruce neukážu. Tak, jak mi armbinder na začátku přišel velmi příjemný, tak po těch dvou hodinách, kdy jsem měl lokty u sebe, jsem byl rád, že jsem ho mohl sundat.     

    Čtenáře tohoto webu pravděpodobně bude nejvíc zajímat něco o svěracích kazajkách na tomto veletrhu. Připadalo mi, že nějakou svěrací kazajku měl skoro každý druhý nebo třetí stánek. Nějak jsem je nezkoumal a neprohlížel, asi jsem nebyl v té pravé náladě. Na Boundconu měl stánek i specializovaný výrobce kazajek z Německa NoEscape. Samozřejmě jsem jeho stánek navštívil, jednak abych se podíval, jestli nemá něco hezkého a jednak jsem si chtěl nechat nastavit rukávy u kazajky, kterou jsem u něj koupil na loňském Boundconu v Mnichově. Ona ta kazajka nositelná byla, ale po několika hodinách a větším utažením mě bolely prsty na rukou, protože jsem je musel mít v rukávech ohnuté. Pan majitel si mě velmi dobře pamatoval, i to, že jsem si kazajku v Mnichově kupoval. Z jeho momentálního sortimentu mě celkem nic nezaujalo. Tak jak máme každý své představy o tom, co je hezké a co není, tak tentokrát se naše představy asi zcela nepotkaly. Věřím, že jsou lidé, které tyto kazajky oslovují, ale můj šálek to tentokrát nebyl. Pravda, měl krásnou celokoženou kazajku, dal bych si jí líbit, ale že bych ji tak nutně potřeboval, to zase ne. Také jsem si prohlédl jeho deprivační kazajku, což je v podstatě něco jako bodýčko, které má v pase na břiše a na zádech přišité „matrace“. Po jejich zapnutí zipem po obvodu je člověk včetně hlavy komplet uvězněn mezi do jakéhosi polstrovaného kvádru a jediné spojení je přes malý otvor na dýchání. Možná jsou pocity v této kazajce zajímavé, ale ani ta mě tentokrát neoslovila.

Ještě bych se zmínil ještě o jednom vystavovateli. Byla to firma Style fetish industries. Měla velkou expozici na pomezí VIP zóny a samotného Boundconu a byla označena jako jejich hrací prostor. Nevím, jak to bylo myšleno, spíš to vypadalo jako běžný velký stánek. Většinou dělají různé trestné lavice, křesla, klece a podobný nábytek. Jejich výrobky jsem okukoval na předchozích Boundconech a měl jsem takový smíšený pocit. Na jedné straně špičkové zpracování včetně toho, že kovové části mají povrch upraven práškovým lakováním. Dalším plusem jsou naprosto neortodoxní a fantasticky propracované nápady na fixaci různých částí těla a 100% nastavitelnost zařízení podle tělesných proporcí obětí. Na druhou stranu jsem se nějak nemohl ztotožnit s industriálním designem. Třeba pouta na ruce a nohy v podobě šroubem dotlačovaného plechu k ruce mi připadala jako naprosto zoufalý nápad. Stejně tak různorodost jednotlivých části, které nebyly úplně barevně sladěny nebo použití některých části z dostupných komponent z jiných odvětví, to byly věci, které mě tak trochu rušily.  

    Na jednom z jejich křesel jsem byl zcela unesen z možností fixace jednotlivých prstů. Princip byl jednoduchý. Dlaň byla položena na rovný plech. Zápěstí pevně fixované. Následně se po šikmých drahách směrem k meziprstí zatlačí gumové špalíky. Jednoduché, geniální a účinné. Na tom samém křesla byla i fantastická fixace hlavy v podobě dvou čalouněných desek dotlačených k bokům hlavy a na další konstrukci byl umístěn kulový roubík, který bylo možné nastavit zatlačit do úst.

    K večeru jsme si s Adrienne celou expozici důkladně prohlédli. Pan majitel byl nadšený z našeho zájmu a velmi ochotně mi sundal z křesla držák na ruku a já tak měl možnost zkusit fixaci prstů. Pak nám ukazoval, jak je křeslo elektricky polohovatelné pomocí dálkového ovládání. Pěkné. Vždy mě neskutečně přitahovalo si některý z kousků vyzkoušet. Odvážil jsem se svěřit se svým přáním Adrienne a ta nebyla proti. Požádal jsem tedy prodejce o možnost vyzkoušení jiného kousku. Byla to trestná lavice, na které mě fascinovala možnost fixace hlavy podobně jako na masážním stole do kožené opěrky ve tvaru „U“. Výrobce už tak nadšený nebyl, spíš už se mu asi v deset večer nechtělo moc kolem nás skákat. Ale šel do toho, bylo na něm vidět, že má radost, že to někoho zajímá. Musel jsem ocenit absolutní pohodlí a absolutní fixaci těla. Ta „divná“ pouta na ruce a na nohy se nakonec ukázala jako naprosto příjemná i s jejich možností jemného a přesného dotažení. Nesetkal jsem se dosud s ničím podobným. Adrienne to začalo bavit, což bylo dobře :-) a zeptala se, jestli chci dostat bičem, který do té doby nosila jako stylový módní doplněk. Samozřejmě jsem souhlasil a tak padlo pár ran přes latex. Prý jsme budili pozornost a začali se shromažďovat lidi. To jsem ale nemohl vidět, protože jsem měl hlavu pevně přivázanou s pohledem do podlahy. Už jen chybělo, abych dostal roubík. Po chvilce jsme museli skončit a výrobce byl upřímně potěšen z mé pochvaly. Myslím, že je na čase, abych vzal i tento moderní styl SM nábytku „na milost“. U nás je vše orientované směrem ke dřevu a kůži do středověkého vzhledu. Proto jsem byl rád, že jsem si otevřel obzory i jiným směrem. 

To byla moc pěkná chvilka...

    Před půlnoci na mne už pomalu padala únava, proto jsme se přesunuli na pokoj. Tam na mne čekala noc v koženém bondážním spacím pytli, což je záležitost nad míru příjemná. Navíc tento víkend byla změna letního času na zimní a tudíž byla noc o hodinu delší. Co víc jsem si mohl přát.

Nádherné ubytování :-)

    V neděli následovala již jen klasická turistika po klasických památkách našeho bývalého hlavního města (myšleno Vídně) a odpoledne odjezd domů.

    Co říct na závěr. Moji přátelé byli pravděpodobně z akce zklamáni. Já částečně také, asi jsem byl příliš „rozmlsán“ z mnichovského Boundconu. Pravdou je, že i na této komorní akci jsem si našel něco zajímavého. Jestli bych jel i příští rok? Nevím, to se uvidí :-) Každopádně děkuji svým přátelům, že do toho letos se mno šli.