Polstrovaná cela

 Svěrací kazajka a polstrovaná cela to tak nějak patří k sobě. Místnost, ve které nic neslyšíte, nic nevidíte, za všech stran vás obklopují měkké stěny, do kterých můžete bušit jak chcete a není vám to nic platné a zároveň si tyto nemůžete ublížit. A kdyby jen stěny, také podlaha a strop. Dokonce i dveře jsou ze stejného materiálu, nejlépe provedené tak, aby se vůbec nedaly odlišit proti okolním stěnám.  Stále stejné osvětlení. Pocit absolutní izolace. A to nemusí být vše. Představte si, že ocitnete v takové místnosti ve svěrací kazajce. Kdo zažil na vlastní kůži svěrací kazajku ví, o čem mluvím. Ten pocit vlastní neohrabanosti a bezbrannosti. Obav a možná i strachu. A do toho izolace a monotónnost. Na druhou stranu pro člověka, který si dokáže tyto pocity vychutnat, je to absolutní krása.
Začátkem května letošního roku jsem narazil na popis zajímavého experimentu, který udělali dva přátelé ve Spojených státech. Jeden z nich se nechal na tři týdny zavřít do polstrované cely ve svěrací kazajce, aby vyzkoušel tyto pocity. Ano tři týdny, neskutečná doba. Nejprve když jsem viděl fotky, tak jsem si myslel, že se jedná o takové to drobné vyzkoušení nějaké malé polstrované cely, kdy si dotyčný pobude pár hodin, udělají se obrázky a všichni jsou spokojeni. Ale toto mě svým pojetím a možná tvrdostí zcela ohromilo. Tři týdny jsou neskutečně dlouho. Na metalboundu byly i průběžně zveřejňovány fotografie a postřehy z pobytu, ale k těm jsem se dostal až skončení pobytu. Podívejme se jak pocity zažíval chovanec. Pokusím se stručně převyprávět jeho postřehy z blogu:

    "Tento projekt jsme připravovali skoro rok. Toto mohou uskutečnit jen lidé, kteří si dobře rozumějí. Domluvili jsme se na přibližně třech týdnech pobytu s tím, že se tím dosáhne maximálního realismu a nemělo by způsobit poškození duševního zdraví. Pravidla byla taková, že jediným ukončením by mohla být zdravotní komplikace, nikoli pocity. Neměl jsem žádnou jinou možnost se odtud dostat. Ujišťuji vás, že jsem později skutečně litoval, že jsem s tímto souhlasil. Celu postavil můj dozorce.
    Tak jsem se ocitl 22. března 2010 v 11:00 v cele, navlečen v plátěné svěrací kazajce s kuklou na hlavě. Na pobyt jsem nastoupil s jednodenním zpožděním a poněkud rozechvělou vyhlídkou dalšího.
Musím vysvětlit jednu věc. Sice píši slova jako den, přes den, v noci atd., ale ve skutečnosti jsem velice rychle ztratil pocit reálného času. Spával jsem přibližně osm hodin a šestnáct hodin byl vzhůru.
Na začátku pobytu jsem kromě svěrací kazajky měl navíc na kotnících kožená pouta. Po příchodu jsem velice snadno z hlavy setřásl lehkou plátěnou kapuci. Rozhlédl jsem se po svém novém domově. Bylo to velmi profesionálně vybudovaná cela, dlouhá 1,9m a široká 0,9m. Polstrování bylo téměř vzduchotěsné a větrání bylo nucenou cirkulací. Strop byl pokryt zrcadlem se šesti vysoce svítivými LED diodami, který nikdy nebyly vypnuty.
    Tak jsem ležel v cele s docela rozechvělou vyhlídkou. Pak udeřila realita. Co se stane nyní? Docela nic. Pak mi došlo, že jsem se rozhodl strávit následující tři zamčený zde, bez toho abych slyšel nějaký zvuk nebo podmět a bez možnosti úniku. Chystal jsem se strávit tři týdny mezi čtyřmi stěnami.
    Mým jediným společníkem byla láhev vody. Jinak byla cela zcela bez vybavení a na toaletu jsem musel být odváděn.

Myslel jsem, že tímto způsobem bude nějak přerušena tato jednotvárnost, ale celkem jsem se mýlil. Ta procedura (o které jsem nerozhodoval, na toaletu jsem šel tehdy, když to rozhodl můj dozorce) začínala tím, že jsem klečel u protější strany cely. Pokud jsem neměl na sobě svěrací kazajku, musel jsem mít ruce na stěně a tvář přitisknutou do měkké stěny. Dozorce vstoupil s gumovou maskou s jediným dýchacím otvorem zakončený hadicí a nasadil mi ji na hlavu.

Následně jsem pochodoval skrčený jako žába na toaletu. Dozorce mi vždy náhodně pro výstrahu na chvilku uzavřel přívod vzduchu do masky. Při pokusu o jakýkoli náznak odporu mi byl okamžitě uzavřen přívod vzduchu a já se začal dusit. Pokud jsem neměl svěrací kazajku, tak mi byly spoutány ruce za zády. Návrat byl přesně obrácený, zase jsem skončil s tváří na zdi cely a já se nesměl pohnout, než dozorce odešel a dal mi pokyn přes malou komunikační díru ve dveřích. To znamenalo, že jsem se otočil a dveře byly opět uzamčené jako bych býval nikdy nebyl venku. Takže jsem nikdy neviděl nic jiného než čtyři stěny. A slyšel jsem jen dva příkazy od dozorce, před příchodem a po odchodu. Jen dvě slova. Přestože to bylo tak ponižující, já jsem si ty chvilky užíval, protože to narušilo jednotvárnost nicnedělání.
Zažil jsem i velmi málo dalších bondážních omezení nebo mučení, ale to v podstatě nebylo nutné. Cela samo o sobě bylo mučení. Ano bylo to mučení. Nejlépe, jak to mohu popsat, bylo to naprosté vězení, strach, nedostatek komunikace, ticho a hodina po hodině naprosto otupující nuda. Nemohu popsat tuto nudu. Bylo to neskutečně tvrdší, než jsem si kdy mohl představit. Abych si udržel aktivní mysl, začal jsem všelicos plánovat a myslet na jiné věci. Na cokoli, co by mohlo ulehčit nudu. Vždy jsem se těšil na občasné bondáže a mučení, protože to narušovalo jednotvárnost. Jak jsem psal, nebylo to často. Skutečným mučením bylo vězení. 75% času jsem strávil ve svěrací kazajce, ale ruce jsem občas neměl stažené za zády. Kazajka mi nevadila, bylo to právě tak frustrující. Časem se mi poloha se staženýma rukama začala i líbit. Celou dobu jsem měl na nohou pouta, první 4 až 5 dní jsme je měl spojeny velmi krátkým řetězem. Naučil jsem se pouty žít, ale nenáviděl jsem je. Pak, jak už jsem se zmínil, byla tam maska pro cesty na toaletu a pouta na ruce, když jsem neměl svěrací kazajku.
    Druhý a třetí týden byly obzvláště tvrdé, když jsem poznal, že nemám šanci na útěk a že musím vydržet celé tři týdny. To na mně působilo velice těžce. Spánek byl můj jediný únik. Toužil jsem, abych už konečně usnul. Střed dne byl pro mne nejhorší, zdálo se, že se čas zcela zastavil. Jedině ve spánku jsem mohl uniknout a žít normální život. Budil jsem se ze spánku z nějakého příjemného snu a jakmile jsem otevřel oči, jediné, co jsem mohl vidět, byly ty stejné čtyři polstrované zdi jako předchozí den. Jednu noc jsem měl obzvláště živý sen, zdálo se mi o velkém žlutém koláči, červeném krabovi, zelené želvě na tropické pláži se svěží modrou vodou a  krásným červeným západem slunce. Proč? Protože to mělo barvy! Živé barvy. Nyní jsem si uvědomil, že celou dobu jsem byl zbaven barev. Neumíte si představit, jak frustrující to je, když jsem se nakonec podíval z okna a uviděl barvy. Dokonce jsem křičel.
    Psal jsem o tom, že se mi po několik dní dařilo ovládat frustraci a nudu. Ale některé dny, bylo období, které mě zlomilo a já propukl v pláč, skleslost a zoufalství. To byly skutečně krušné časy a já nemohu přiměřeně popsat, jaký je to pocit klesnout do úplné černé propasti bez úniku. Moje emoce se mohly změnit velice rychle z relativního klidu k úplnému zoufalství. Například, jeden den jsem zvládal poměrně dobře, když přišel dozorce a přitáhl mi jeden pás na svěrací kazajce. Byl jsem úplně mimo. Uvědomoval jsem si, jak jsem podráždění a přecitlivělý.
Kolem třetího dne se můj dozorce slitoval nade mnou, když jsem měl hrozné potíže s těmi jasnými světly. Zavázal mi na noc oči páskou! To byla spása! Byl jsem vystrašený, aby mi to znovu nevzal, ale to se nestalo.
    Taktéž, já jsem ležel několik dní ve svěrací kazajce a svázanýma nohama (je nemožné se takto postavit) když se stalo nemyslitelného. Dozorce mi dal normální polštář! Byl jsem jak v nebi. Ležel jsem tam v komfortu a i když bylo poledne, byl jsem rozhodnutý vytěžit z toho maximum. Jednoduše jsem usnul v minisekundě. Opět jsem předpokládal, že mi ho brzy znovu vezme, ale to se nestalo. Myslím, že tyto drobné věci mi pomohly udržet duševní zdraví.
Na několik dní jsem měl zkrácený řetěz mezi nohama, takže pohyb byl prakticky nemožný. Pro přejití cely dlouhé 1,9m jsem potřeboval 25 kroků.
    Musel jsem se smířit se skutečností, že všechno v mém životě je kontrolováno zvenčí. Nemohl jsem si vybrat, kdy půjdu na záchod, jídlo, tedy to málo, které jsem dostával, bylo jednou denně a kdy se to hodilo dozorci. Nebyla šance se na cokoli zeptat, nebyl nikdo, kdo by poslouchal. Jednoduše jsem musel počkat, až se objevil dozorce.
Věděl jsem, která zeď jsou ve skutečnosti dveře. Ta zeď měla malý sledovací otvor (jednostranně průhledný)  pro dozorce, ale já jsem nikdy neviděl tuto zeď otevřenou.
    Obzvlášť špatnou událost, kterou jsem těžko zvládal, jsem zažil zhruba v polovině pobytu. Něco způsobilo, že jsem nespal skutečných 30 hodin. Neumím popsat, jak jsem se cítil, když jsem byl totálně zbavený spánku a musel se dívat 30 hodin do zdi. Dodnes nevím, jak jsem to zvládl. Uvědomuji si, jakým silným psychologickým nástrojem je zbavení spánku. Měl jsem po tom několik výbuchů zoufalství.
Každým dnem bylo tvrdší a tvrdší zvládat nudu. Na začátku jsem myslel, že nejtvrdší bude druhý týden, následující prvním a nejsnadnějším bude ten poslední. Logický výklad by byl, že první týden bude pro mne spousta věcí nových a v posledním týdnu už se budu těšit na konec. Druhý týden by tedy měl být nejtvrdší. Ale všechno bylo jinak. Realita byla taková, že nejtvrdší týdnem byl poslední a prostřední týden nejsnadnější. To se dá vysvětlit tím, že po prvním týdnu jsem věděl, jak těžké je bojovat s nudou a že mě to čeká ještě dva týdny. Poslední týden byl hrozný. Každý den, každá hodina se zdála delší a delší a já se dostal do bodu, kdy už jsem se nemohl více dívat na zdi. Když jsem měl volné ruce, natáhl jsem si gumovou masku na hlavu, jen abych se nemusel dívat na zdi! Už jsem se zmínil o tom, jak jsem otupěl nudou.
    Poslední den (to jsem ve skutečnosti nevěděl, že je poslední) jsem se probudil a uvědomil si, že jsem dosáhl stavu, kdy jsem se již o nic nestaral. Snažil jsem se zůstat duševně aktivní, ale zjistil jsem, že jen strnule hledím do zdi. Zřejmě jsem se ponořil do další úrovně, ale myslím, že tehdy jsem to nepoznal. Po čase jsem měl další záchvat deprese a ne poprvé jsem bušil pěstmi do zdi z frustrace a zoufalství. Nicméně tentokrát byl silnější a skončil neurvalou odplatou dozorce. Byl jsem přinucen si kleknout proti zdi a tehdy mi natáhl kuklu na hlavu, pevně stáhl ruce do svěrací kazajky, sundal pouta z nohou a opustil mě. Byl jsem takto ponechám, abych se uklidnil a pak, když jsem stále měl na hlavě masku, všechno z mé cely bylo odstraněno, včetně mého milovaného polštáře a pásky přes oči s poznámkou, že si tyto výhody musím znovu zasloužit. Dokonce i svěrací kazajka byla odstraněna a maska nakonec sundána. Neměl jsem nic. Byl jsem nahý v úplně prázdné cele. O všechno jsem přišel.
    Za čas se objevil dozorce za sledovacím otvorem a ptal se, jestli chci znovu do svěrací kazajky. Byl jsem tak zoufalý , že jsem řekl, že ano.  Znovu jsem dostal kuklu a přikázal mi se postavit, pro navlečení svěrací kazajky. Když jsem ten oděv ucítil na ramenou, uvědomil jsem si, že to není svěrací kazajka, ale župan. Byl jsem odveden pryč stále s neprůhlednou kuklou na hlavě.
    Bylo po všem.
    Byl jsem propuštěn ve tři hodiny odpoledne 10. dubna, když jsem strávil 19 dní neboli 460 hodin nebo 27 600 velmi dlouhých minut ve vězení.
    I když dozorce byl velmi jemný při mém propuštění, přišel obrovský otřes.  Opravdu, skutečný otřes. Měl jsem potíž to pochopit. Sedel jsem s hlavou v dlaních. Úleva byla nepopsatelná Po chvíli jsem se podíval z otevřeného okna nemohl tomu uvěřit. Díval jsem se na barvy! Trávník, květiny a zpěv ptáků. Po třech týdnech v bílých polstrovaných stěnách to bylo jako zázrak.    Toto je můj popis vězení. Realita a fantazie jsou něco jiného. Myslel jsme si, že mám dobrou představu o tom, do čeho jdu. Ve skutečnosti, jsem neměl vůbec žádnou. Ujišťuji vás, že nikdy nepochopíte zcela, pokud jste to nezažili. Při případném kratším pobytu, se zkušenost zcela nerozvine.
    A co by se stalo, kdybych zůstal další týden? Nevím, ale vím, že jsem se dostával do limitů, kdy jsem se byl ještě schopen ovládat.
    Mrzí mě, že jsem se dočetl, že to celé bylo jen nahrané. Ujišťuji vás, že to byl velmi skutečný zážitek a bude se mnou po zbytek života. Myslím, že to ale změnilo můj život v pozitivním směru a nezanechalo jakákoliv poškození. Byly chvíle kdy jsem to chtěl vzdát, kdyby byla ta možnost, ale byly i chvíle, kdy to bylo nádherné."

    Co by mohlo být ještě horší? Spánková deprivace by byla mnohem horší, kdybych neměl zavázané oči. Odstranění polštáře by pobyt také udělalo mnohem horší. Ty modré dlahy byly velmi nepohodlné po tak mnoho hodin. A znovu, je nemožné v tom spát. A ještě horší bylo, že když byly ruce stažené ve svěrací kazajce, bylo nemožné se pohnout z dané polohy. Být zanechaný v plenkách po tolik hodin není zrovna příjemný. Ovšem absolutně nejhorší věc, kterou by se dal ztížit pobyt by bylo omezení komunikace a podmětů. Věci jako čůrat do lahve místo toalety, pohozené jídlo skrz malý otvor bez komentáře. To by bylo nekonečně horší než jakékoliv bondáže nebo mučení. To alespoň způsobuje nějaký kontakt. Když byly aplikované nějaké bondáže nebo mučení, tak jsem se na to ve skutečnosti těšil, znamenalo to pro mne lidský kontakt a rozbití nudy."

    Dozorcův popis celého pobytu není tak barvitý a hlavně se zabývá tím, jak obrovská odpovědnost to pro něj byla. V tom má stoprocentní pravdu, ale přesto vytáhnu z jeho vyprávění jen pár myšlenek a poznámek.

    "Věděl jsem, že je nesnadné chodit po vycpané podlaze a proto jsem ho vždy jednou rukou držel za spoutané ruce a ve druhé měl hadici od jeho masky. Neměl nikdy šanci utéct, ale přesto jsem posiloval právě tento pocit, že není šance na útěk. Jednak mohl dělat jen velmi malé kroky a za druhé věděl, že držím hadici masky a v sekundě by velmi rychle začal lapat po vzduchu.  Byla to velké výhružka a on moc dobře věděl, že nemá na vybranou. Při vycházkách na toaletu jsem s ním nikdy nepromluvil. Při návratu do cely si musel kleknout na kolena hlavou ke zdi, pak jsem mu sundal pouta, kterými měl spoutané ruce za zády (většinou byl ale ve svěrací kazajce) a teprve jako poslední gumovou masku. Nesměl se otočit nebo pohnout dokud jsem neuzavřel zeď. Mnohokrát zkoušel zahájit se mnou komunikaci, ale stačilo přivřít hadici a hned si uvědomil svou nesnadnou situaci a hned byl velmi poslušný.
    Hodiny v cele neukazovaly reálný čas, ale to co jsem chtěl já. Bylo možné je nastavit na různou rychlost běhu. Chovanec to asi velmi rychle pochopil. Měl jsem vysoce moderní způsob sledování. Prostor cely snímaly tři kamery a měl jsem 24 hodin denně možnost pomocí internetu sledovat, co se děje uvnitř.
    Neměl jsem nikdy skutečnou potřebu trestat chovance, ale měl jsem připravenu řadu donucovacích prostředků, které jsem mohl použít. Chovanec se nebyl nikdy vzdorný nebo odmítavý a zejména po druhém týdnu si uvědomil, že jakákoliv forma odporu je marná. Největším trestem pro něj byl samotný pobyt v cele. Co bych příště změnil? Udělal bych malou místnost oddělenou elektrickými dveřmi, ve které by nerezový záchod a sprcha s odtokem vody ve středu místnosti, tak aby bylo možné udržet hygienu. 
 
    Mám pocit, že po několika dnech zotavení by chovanec udělal znovu podobný zážitek. Vím, že řekl, že už by vícekrát nechtěl, ale myslím si, že nakonec bude chtít. Myslím, že mu budou polstrované zdi během dalších týdnů chybět. I já si připadám poněkud nesvůj, když ze mne spadla ta odpovědnost. A jak dlouho potrvá než vezmu dalšího chovance?

Nevím, ale každopádně se k tomu postavím stejně profesionálně jako nyní. Každopádně to bylo velmi únavné."

    Takže jste si měli možnost si přečíst hodně zajímavý a hodně ojedinělý příběh. Asi bych k tomu měl dát ještě nějaký svůj komentář nebo závěr. Jistě, chtěl bych to prožít. Moc bych si to přál, hlavně takto nekompromisní způsob zacházení. Ale jak píše chovanec, realita a sny jsou něco jiného. Rozhodně bych nechtěl na tři týdny. To je strašné a myslím, že bylo štěstí, že to nezanechalo nějaké trvalé následky. Myslím. že už i polovina doby by úplně stačila.Jinak zmiňovaná svěrací kazajka od kanadské firmy Maxcita patří asi mezi světovou špičku ve zpracování a kvalitě.

Pro sebe jsem si udělal možná trochu překvapivý závěr. Postavím si polstrovanou celu. Snad k tomu příští vhodná nemovitost, kde budu moci svůj sen realizovat. Sny jsou přeci od toho, aby se uskutečňovaly. Pokud se všechno povede, tak moje představa je taková, že moje cela by měla být o něco větší. Přeci jen 1,9 x 0,9 metrů mi přijde spíš jako postel. Vnitřní rozměry by měly být asi 1,3 x 1,3 metru, vnitřní uspořádání přísně symetrické, tak abych ztratil pojem o nějakých stranách. Vnitřní rohy mezi stěnami možná budou sraženy, tak aby se vnitřní prostor více přibližoval válci. Stěny budou pokryty bílou koženkou. Osvětlení bude provedeno LED diodami, které rovne6nebudou nikdy v době pobytu vypínány. větrání bude muset být nucené s tím, že výdechy budou provedeny v koutech mezistěnou a podlahou, odsávání mezi stěnou a stropem. Přesně uprostřed bude kruhový otvor, který bude končit kanálkem, tak aby nebylo nutné opouštět celu na toaletu. Nad kanálkem ve stropě bude umístěn přívod vody, který bude opatřen pítkem. Polstrování vstupní dveře bude provedeno tak, aby se v zavřeném stavu nedalo poznat od zbylých tří stěn. Uzavírací zámek bude mít funkci pro otevření po uplynutí nastaveného času, abych celu mohl využívat i pro selfbondáž. Já vím, takto sepsané požadavky vypadají jako další povídka, ale vše je technicky realizovatelné a doufám i finančně zvládnutelné. Jak jsem už psal, vše bude záležet od stavební připravenosti celé nemovitosti.

Váš Straightjacket

Popisky k fotkám, které najdete ve fotogalerii:

modrý postroj:
"Naprosto bezbranný. Modrý kroužek na posledním záběru je vibrátor na ocas a koule, který běžel přes noc celých pět hodin, než se vybily baterie." Dozorce

kovová koule na hlavě:

"...čtyři hodiny" Dozorce
"Měl jsem na hlavě velkou ocelovou kouli a byl jsem přesvědčen, že mě v tom nechá po velmi dlouhou dobu. Opravdu jsem se toho bál. Myslím, že bych to nezvládl. Mimochodem, je tam vpředu díra pro dýchání, ale abych nemohl vidět

ven, tak jsem dostal pásku přes oči. Samozřejmě, nemohl jsem nijak dostat k té pásce, takže jsem byl v úplné tmě. To byla doba, kdy jsem se bál, že jsem ponechán zapomenutý, ztracený." Chovanec 

hnědá maska na hlavě:
"Osm hodin s touto maskou na hlavě. Je 3 až 4mm silná a navíc měl špunty do uší. Maska má dva otvory pro dýchání nosem a šest milimetrů tlustý dutý roubík v puse. Na konci roubíku je také malý otvor. Tak silný roubík nedovolí

zavřít ústa. I když jsem mu sundal svěrací kazajku, stejně neměl šanci si masku sundat, protože měl uzamykatelný obojek od Humane restraints. Samozřejmě má na kotnících pouta a stejně tak na zápěstích i ve svěrací kazajce."

Dozorce

televize:

"Má na hlavě boxerskou helmu, která je vybavena televizními brýlemi, které se chovají stejně, jako by se díval na padesáti palcovou obrazovku. Signál jde z iPodu, takže nejsou potřeba žádné dráty. Promítal se mu tříhodinový relaxační film o procházce krajnou se stromy, modrou oblohou, pobíhajícím psem a ptáky. Samozřejmě měl na sobě svěrací kazajku, takže nemohl dělat nic jiného než se dívat.
tento film byl použit několikrát v posledních dnech, aby viděl prostřednictvím brýlí protiklad k situace, ve které se nacházel." Dozorce

Bez kazajky s maskou na hlavě:
"Zde jsou některé obrázky jedné z vzácných příležitostí, kdy měl možnost trochu úlevy pro své ruce. Pouta na nohou zůstávala trvale." Dozorce

Modrý postroj+plenky:
"Chovanec je nyní v trochu jiném postroji, který jste možná neviděli. Je to pro něj velmi těžké. Zkoušel si stěžovat na pouta na nohou, takže jsem je odstranil a byl jsem zvědav. jestli za 24 hodin bude o ně prosit. Hehehe!" Dozorce

dlahy na ruce:
"Dovolil jsem se po několika dnech v svěrací kazajce natáhnout chovanci ruce. Zafixoval jsem je do dlah a zpět do kazajky. Na všechny tyto změny měl na sobě kuklu s jednoduchou regulací dýchání. Nakonec byla dýchací kukla nahrazena plátěnou maskou se 4 dýchacími otvory. Dobrou noc. " Dozorce

Komentář ke svěrací kazajce:
"Svěrací kazajka od Maxcita" Dozorce

komentář k pytli na nohách:
"Chovanec neměl ani plenky ani katetr, ale dostal pauzu na toaletu. Pokud jde o jídlo, tak je dostával jednou za dva až tři dny, což víc než dost, ale stále měl k dispozici láhev s vodou, která se používá pro zvířata a voda teče, pokud se kulička v trubičce. Pytel na nohy a kazajka jsou vzájemně oddělené a spojují se pomocí popruhů kazajky.Kazajku má nyní na sobě nepřetržitě 48 hodin." Dozorce