Letos jsem se do Mnichova na Boundcon velmi těšil. Sice jsem se tam byl v posledních letech každoročně, ale přesto se mi ta akce velmi líbí a oslovuje mne. Pár dní před Boundconem to vypadalo, že nikam nepojedu a to z rodinných důvodů a nějakých neočekávaných starostí. Nakonec to ale dobře dopadlo a mohl jsem si na jeden den udělat volno a vyrazit. Jeden den tedy znamenal Mnichov na otočku a proto jsem volil cestu přes Rakousko z důvodu úspory času.

            Cesta to byla relativně dlouhá, i když ani tak moc jako spíš nudná. No nicméně jsem jako vždy navštívil technické muzeum v Oberschleissheimu u Mnichova, tedy jeho leteckou expozici. Tuto návštěvu nikdy nevynechávám, protože je to opravdu pěkné letecké muzeum, přehledné, čisté, vzdušné. Prošel jsem si expozici, ale nic nového v muzeu od loňska nebylo a ani jsem nic nezdokumentovával. Proto jsem odcházel s pocitem, že muzeum je to moc pěkné, stojí za návštěvu, ale těžko se hledá po letech něco atraktivního.

            Pokračoval jsem tedy na Boundcon, což už bylo pár minut jízdy. Zaparkoval jsem jako každý rok v přilehlé ulici a vyrazil na akci. Nějak jsem se předtím špatně podíval a zjistil jsem, že se otevírá až ve dvě hodiny odpoledne a že tudíž mám víc jak hodinu čas. Šel jsem se projít do blízkého okolí. Kousek od místa jsem objevil u blízkého stadionu pěknou restauraci, kde nabídka jídla a pití byla zcela nesrovnatelná s občerstvením prodávaným na Boundconu. Tedy jak cenově, tak kvalitou. Samozřejmě ceny v restauraci byly obvyklé německé, tedy vyšší než u nás, ale nebylo to nechutně předražené jako přímo na akci. Takže vřele doporučuji.

            Po obědě jsem vyrazil na akci. Koupil jsem si vstupenku a vyfasoval oficiální program s malými reklamami. Ten jsem si prolistoval a nenašel jsem v něm vůbec nic zajímavého. Žádný nápad, nic nového, co bych neviděl před x lety. Na vysvětlenou, v předchozích letech se tam třeba na několika místech objevila selfbondážní pouta nebo jiný rok skládací klece na otroky nebo něco podobného, co třeba časem nějak zapadlo, ale tentokrát tam nebylo opravdu nic, na co bych se dopředu těšil, že okouknu. Ale říkal jsem si, že nevadí, že určitě bude něco zajímavého na místě.

            Minul jsem tedy opětovně ceduli u vchodu, která nebádala návštěvníky k tomu, aby nechodili nazí ven, ale ta už tam byla taky nějaký ten ročník. Dostal jsem razítko na ruku, abych mohl chodit tam a zpět a byl jsem uvnitř. Zapomněl jsem napsat, že jsem v Mnichově byl v pátek, jiný den mi to nevycházelo.

            Uvnitř mě opět pohltila ta samá atmosféra jako v jiných letech. Přítmí sálu, nasvětlené stánky prodejců, prostě klasika. Přítmí sálu velmi kontrastovalo s prudkých sluncem venku a docela nechutným horkem, které venku panovalo. Prošel jsem tedy celý sál a poprvé, co do Mnichova jezdím, jsem měl pocit, že mě tam nic neoslovilo. Nic, co bych neviděl v jiných letech, nic, co bych si chtěl zkusit, nic, co bych si chtěl zcela jistě nebo potencionálně koupit. Úplně ten stejný pocit jako po prolistování oficiálního programu. Poprvé jsem si říkal, co já tady vlastně budu dělat? Ono to je velmi subjektivní hodnocení, asi je to hlavně dáno tím, že už jsem toho mnoho viděl a taky naprostou většinu věcí, které jsem si kdy chtěl, jsem si taky už pořídil. Třeba úplně chyběly nabídky z různých SM-studií, která v dřívějších letech vystavovala nějaký svůj atraktivní kus nábytku. To letos vůbec nebylo.

            Takže tak nějak stručně k tomu, co mne přeci jen nějakým způsobem zaujalo. Čtenáře stránek o svěracích kazajkách budou nejspíše zajímat právě kazajky, takže přejděme rovnou k nim. Nejprve moje oblíbená firma No escape, vyrábějící pravděpodobně nejkvalitnější kazajky v Evropě a která se specializuje prakticky výhradně na ně. Pan majitel mne poznal, uvítal, podal ruku a to bylo asi tak všechno. Tvářil se jinak „jak půlprdele z rákosu“, vlastně stejně jako loni. Jen loni to bylo o něco přátelštější, protože jsme si od něj další kazajku do sbírky. No nic, každý nemusí být vždy zcela přívětivý, tak jsem si prošel jeho letošní kolekci. Nic, co by mne zaujalo. Chtěl jsem si aspoň udělat ilustrační fotku a to mi bylo zakázáno!!! To byl pro mne vrchol jakési arogance. Kazajky má krásné, parádní, ale to chování…

Téměř "špionážní" snímek stánku No Escape 

            Druhý kazajkový zážitek nebo poznatek u britského stánku, kde měli nachystané „populární“ kazajky značky Posey amerického výrobce. Populární jsou proto, že se jednak v USA stále používají v nemocniční praxi a také vystupují ve spoustě videí. Taky se z nich konají soutěže v rychlosti útěku z nich. Ony nejsou ani nějak super hezké a ani útěkuvzdorné jako specializované kazajky pro BDSM. Ale přesto jsem byl rád, že jsem je konečně viděl na vlastní oči.

Kazajky Posey

            Jinak nebylo na Boundconu z kazajek prakticky nic. Sem a tam někde něco na stánku, ale kazajek bylo málo a prakticky to samé, co v jiných letech. Když jsem odcházel, potěšila mne jedna dominantní dáma, která si vedla na vodítku dva otroky, což mi přišlo velmi milé. Jeden z nich měl moc pěkný kožený outfit s motýlkovou kazajkou. Bez problémů zapózoval před objektivem.

Subík v kožené motýlkové svěrací kazajce. Jistě zažil pěkný večer v korzetu na vodítku své Paní

              Z ostatních věcí, které mne letos zaujaly. Zdálo se mi, že letos byla neskutečně bohatá nabídka bičů. Na mnoha stáncích a v daleko širším sortimentu než v jiných letech.

 Na jednom ze stánků byl předváděn amatérsky upravený veliký kufr na horní polovinu těla. Pan majitel kufr by se asi býval rád dal do řeči, ale já moc na to nebyl. Zpracování nebylo moc extra fetiš. Ale aspoň něco neokoukaného.

Zážitky v tomto kufru musí být jistě úžasné, jen vy si zasloužil lepší zpracování 

            Jako pokaždé mne oslovil SM nábytek od firmy Fetish idustries. Nádherné kusy. Byl bych si býval rád zkusil fixaci hlavy do latexové masky, ale pak jsem to zamítl, nechtěl jsem dělat „ostudu“ jako skoro každoročně :-) Možná škoda, ale to je zrovna firma, kde ze zkoušení věcí nemají tu upřímnou radost. A taky se mnou nebyla Adrienne, jako před lety ve Vídni, takže ze zkoušení nic nebylo.

Jeden hezčí výrobek než druhý

Nádherné znehybnění jednotlivých prstů

A zcela nový latexový držák na hlavu

            A na jeden stánek jsem se „cíleně těšil“ a to Carrara design, od kterých mám z loňského Boundconu svůj ultimativní pás cudnosti . Majitel si mne samozřejmě pamatoval, hezky jsme spolu promluvili o tom, jak skvělá koupě to loni byla a to bylo tak nějak vše. Tentokrát se z jeho strany nějaká iniciativa k vyzkoušení něčeho nebo předvedení nekonala. Řekl jsem si tedy o možnost vyzkoušení „ortopedického korzetu“. No řeknu vám, nádhera. To, že jsem absolutně nebyl schopen pohnout hlavou jsem nějak očekával. Překvapilo mne, jak jsem cítil pevný tlak na hrudní kosti a proti tomu na páteři. Především mne ale překvapilo, že po utažení šroubů pod bradou a v zátylku jsem nebyl schopen skoro promluvit. Pevně sevřené čelisti opírající se o horní a spodní zuby nedávaly v tomto směru žádnou šanci. Trochu jsem doufal, že tak jako loni budu vypuštěn mezi návštěvníky, abych si límec užil, ale nic takového se bohužel nekonalo. Nechal jsem si udělat fotky a límec šel dolů. Skoro jsem měl pocit, že mou přítomnost na stánku dále moc nestál i když žádní další návštěvníci se nekonali. Kdybych si od něj loni nekoupil pás za mnoho tisíc, asi bych to chápal, ale takto mne to extra nepotěšilo. Ještě jsem si prohlédl a vyfotil trny do pásu, které zabraňují erekci. To musí být dost hrozná záležitost a mučení „jako prase“.

Jestli se dá o nějaké věci říci, že je velmi restriktivní, tak je to zcela jistě tento krční korzet

Mít v pásu cudnosti tyto trny, to musí být dobré peklo

A ještě jedna holčina která také neodolal vyzkoušení pásu cudnosti

            A to je tak asi vše. Možná z tohoto reportu to vyznívá, že letošní Boundcon byl špatný. To jsem nechtěl určitě napsat. Těšil jsem se tam a druhý den po návratu jsem byl rád, že jsem tam byl. Že jsem zase byl ve světě, kde BDSM je zcela normální věcí. A pokud to půjde, pojedu příští rok znovu. Jen jsem si připadal jako v úvodu v tom leteckém muzeu. Krásné muzeum, pečlivě udržované s řadou krásných exponátů, ale když je vidíte po několikáté, už se tam budete nudit. Stejně tak byl pro mne letošní Boundcon. Hezký, ale viděl jsem po několikáté to samé bez toho, aby tam bylo letos něco nového, něco navíc. Možná, kdybych tam nebyl sám, bylo by to zase jiné. Možná v sobotu by to bylo zábavnější z  toho důvodu, že i návštěvníci by byly akčnější. Ale to je všechno možná. Každopádně příští rok, pokud to vyjde pojedu znovu.