SPANKINGDAY s Madam Loreen

    Je sobota 12.srpna 2006. Dnes mě čeká má první návštěva OWK. Asi měsíc před touto první návštěvou jsem objevil novou zajímavou nabídku na jejich webu – SPANKINGDAY s Madam Loreen. Cena je zajímavá, 1 550,- Kč za výprask a 2 200,- Kč za přespání ve vězení o hladu a vodě. Ihned píšu e-mail. Za dva dny přišla odpověď, že mám poslat peníze na P.O. Box OWK. Hned druhý den jsem poslal peníze a za pár dní je platba potvrzena. Dostal jsem pokyn na čas k příjezdu na 14 hodinu. Pak už se jen těším a počítám dny. Těším se na to, že budu „semlet“ systémem. Mám představu podle webových stránek, co se bude dít. V programu bylo uvedeno, že přijdu, vyzvedne si mě madam Loreem, přitáhne k pódiu. Vytočím si počet ran na "kole neštěstí" v rozmezí 75-225 ran, vyberu si nástroj a  dostanu výprask v patřičné výši. Pak budu muset půl hodiny počkat přivázán na pranýři, nechám se vyfotit a budu odveden do cely. Tam budu spoután do okovů, strávím noc a budu propuštěn. Realita byla trochu jiná, ale taky zajímavá.

            Dopoledne jdu ještě na chvíli do práce. Pak s dostatečným předstihem se přesunuji do obce se symbolickým názvem Černá. Objel jsem kolem OWK a za vesnicí zastavuji a čekám. Areál zámku zabírá podstatnou část obce, vesnice ho v podstatě obklopuje. Venku je celkem pěkné letní polojasné počasí. Jsem nervózní jako pes. Ještě jednou nastartuji, změním místo a zase čekám. Čas se neskutečně vleče. Pak konečně přijíždím před bránu přesně na čas 14:00. Parkuji na parkovišti vedle brány. Vzápětí přijíždí ještě Oktávka s nějakým cizincem. Pán kolem padesátky, velice kultivovaný Angličan žijící ve Švýcarsku. Po delším čase se řidiči podaří spojit se s Davidem a ten přijde otevřít. David je tady správcem areálu. Spolu se řidičem, který přivezl Švýcara, kouří a vykecávají. Rád už bych šel dovnitř, ale celkem trpělivě čekám. Objevuje se druhý Čech na této akci, kluk kolem 28, řekněme třeba Robert, jméno není důležité. Vcházíme branou do areálu.

Za branou je další kamenná zeď s branou. V tomto meziprostoru mě překvapuje spousta aut zaparkovaných, většinou cizinců. Netušil jsem, že zároveň se tu koná nějaká akce pro dominy. Na toto nádvoří navazuje na pravé straně od vchodu budova s OWK shopem, vlastní areál začíná až za druhou branou. Všichni čtyři vcházíme do shopu. V shopu se nás ptá David, jestli máme obojky. Jedno z pravidel, že každý muž musí v tomto království permanentně nosit obojek. Toto se také skutečně důsledně dodržovalo. Robert vytahuje jakýsi hrozný, široký, původně na psa. Švýcar nemá a tak si kupuje ze zdejší bohaté nabídky takový malý tenký obojek. Přijde mi dost nedůstojný. Já také nemám obojek a tak si kupuji široký, aby nebyl jen symbolický. Prohlížím si obchod, docela pěkně vybavený, plný zboží. Různé oblečení, boty, SM pomůcky atd., něco docela drahé. Dříve tento obchod býval v Praze, tuším někde na Smíchově. Hned mi padnou do oka pohlednice s motivy OWK. Přišlo mi to velmi stylové. Aspoň polovinu obchodu zabíraly kazety a DVD. Přichází Madam Loreen. Vůbec bych ji nepoznal, vypadá úplně jinak než na fotkách. A řekl, že hůř, civilněji. Navzájem se obhlížíme s výrazem nezájmu na obou stranách. O nějakém padání na kolena jako výraz pokory, jak bylo stanoveno v pravidlech,  není z mojí strany ani řeč. A ani to není nijak z její strany vyžadováno. 

Nepříliš atraktivní ani šikovná Madam Loreen asi se Švýcarem na venkovním pranýři.

Když máme všichni nasazené obojky, tak konečně se my tři subíci a Loreen vydáváme do královského paláce. To je budova hned za vnitřní branou s trůním sálem, věží, vězením, školní třídou, mučírnou a dalšími specializovanými místnostmi.

    Robert mě upozorňuje, abych nechodil po chodníčku, ten prý nám není určen, je jen pro dámy. Proč ne, scházím na šotolinu. Snažím se co nejvíc dívat kolem sebe, nevím, jestli budu mít ještě možnost. Vidím spoustu věcí známých dřív jen z fotek. Překvapuje mě mnoho lidí volně se pohybujících po areálu. Otroci nemají zjevně co na práci a chodí celkem od ničeho k ničemu. Vcházíme do dlouhé chodby před přijímací kancelář.

    Prvního si bere Madam Loreen Švýcara. Robert je výrazně nervóznější než já a začíná se mnou nerušeně vybavovat. Dveře mají nulovou zvukovou izolační schopnost a stejně tak jako my slyšíme každé slovo zevnitř místnosti, musí být slyšet i dovnitř, že se bavíme, což podle pravidel nesmíme. Snažím se tišit Roberta a zároveň si prohlížet interiér – nádherné obrazy s motivy lidských koní, nosítka pro královnu, brnění, okovy po stěnách možná jako dekorace, možná k použití. Nechybí ani mučící nástroje. Konečně přichází řada na mně. Loreen mě klidným hlasem vyzve, abych si klekl. Rozhovor se mnou je velmi krátký. Dozvídám se, že mezi výpraskem a večerem mám volno a můžu se pohybovat libovolně po OWK. Při rozhovoru je Loreen  velmi civilní a vykládá o tom, že pravidla jdou při této akci trochu do háje. Nechápu. Bere mi občanku a zalepuje ji do obálky a dává do trezoru. Nic dalšího schovat nechci. Pak jde Robert a slyším jak, se baví o všem možném. Chudák přijel jen kvůli ní, má na ni „zálusk“ a je to současně jeho první setkání s SM realitou. Pro mne to premiéra nebyla, v té době jsem měl za sebou 6-7 let pravidelného SM „výcviku“.

    Jdeme všichni ven do Dlouhého domu. Po projití vstupní halou nám Loreen ukazuje, kde je hospoda „U chomouta“. Chová se spíš jako naše zkušenější kamarádka, než jak se prezentuje na webu. Všichni tři subíci si nervózně sedáme do hospody a stejně nervózně odmítáme nabídky pití nebo jídla. První na řadu jde na výprask Švýcar. Odchází s Loreen ven na venkovní pódium provést výprask. Neustále kecáme s Robertem, bojí se. Hospoda vypadá skoro normálně, bar stoly židle, obsluhující číšník. Byl to Němec, ale mluvil velmi dobře česky. V podstatě žil v OWK a nocoval v žaláři. Navíc jsou v restauraci jen malé nízké židličky pro otroky a na stěnách okovy. V rohu jsou klece a na baru běží video s kazetami z místní produkce. Po delším čase se vrací nahý Švýcar s kvalitně zmláceným zadkem. Prý dostal 200 ran. Docela mu závidím. Mezitím se venku zkazilo počasí a začalo pršet. Loreen a Švýcar si sedli spolu na baru a pijí čaj. Posílám Roberta vyměnit 500Kč na DOMy, abychom měli čím platit. Je to pěkné, v tomto Království jiného světa opravdu platí vlastní měna. Tu je možné si vyměnit ve vstupním obchodě a pak s ní platit, třeba v restauraci.

Stylově zařízená vstupní hala. Po stranách ocelové kruhy ve stěně k připoutání otroků, v pozadí klec.

Kuchař-číšník ve vězení

Za chvíli si bere Loreen na řadu mně. Ven nejdeme, je tam škaredě, zůstáváme ve vstupní hale. Musím se vysvléci do naha a jsem zavřen do klasického dřevěného pranýře. Bohužel nohy zůstaly volné, okovy po stranách zůstaly nevyužity. Ale to celkem nevadí. Pranýř je vysoký a prý stoličku nepotřebuji. Kolo neštěstí, na kterém bych si vytočil počet ran a ani slibovaná volba nástroje se nekoná. Loreen začíná a celou dobu používá rákoskou, tu mám rád. Po chvilce bití se ptá, kolik ran už jsem dostal. Nevím, netušil jsem, že už je to výprask. Myslel jsem, že si mě jen tak „oklepává“. Říkám, že nevím. Tak přitvrdí a já nic. Žádný nářek, žádné uhýbání. Když chci, tak mě nic nebolí. Takže tak nějak pokračujeme, vždy chvíli počítám, nějaké rány jsou navíc. Celkem napočítám asi 120 ran, ale odhaduji to tak přes 200. Ptá se, jestli někam jezdím na výchovné lekce. Říkám, že ano a ona na to, že mám asi dobrou mistress, že mám takovou výdrž. To je pravda, mistress mám výbornou. V hale je docela živo, jsou tu i jiné Paní se svými subíky. Chvilku si mě bere do parády nějaká domina z Lucemburska. Absolutně neatraktivní, tlustá, kolem padesáti, ale má hezké dominantní vystupování a musím přiznat, že ten výprask uměla podstatně líp, než Loreen. Výprask ji baví, mě taky. A mezitím v průběhu exekuce konverzujeme o všem možném, například o tom, jak je u nás dobré jídlo. Docela absurdní. V hale je čilý ruch, pár domin tu mučí své otroky, v klecích jsou odloženi další otroci. Pak se mě zase ujímá Loreen. Nechává mě čekat na další výprask, sedla si do křesla a jí večeři. A vždy chvíli jí a občas mi naloží pár ran. Pěkně pomalu, to se mi líbí, výprask trvá minimálně hodinu. Po čase vidím, že rákoska je celá od krve uvědomuji si, že bych to měl skončit nebo to bude mít vážné následky. Začínám se na oko kroutit a vlastně mě přestává i výprask bavit. Loreen tedy končí a dělá fotky. 

Tady už jsem po výprasku na pranýři ve vstupní hale. Z dnešního pohledu a současných zkušeností bych výprask nehodnotil jako nějak tvrdý. Stoličku v pozadí jsem nepotřeboval. Okovy na nohy zůstaly bohužel nepoužity. V pozadí u stěny je čáp. Krásná pomůcka, někdy časem o ní napíšu nějaké povídání.

Pak mě posílá umýt sebe a rákosku. Naivně se ptám na koupelnu. Vysměje se mi. Posílá mě s jedním starým otrokem, aby mi ukázal, kde se mám umýt . Ten má se mnou soucit. Jdeme přes nádvoří, venku drobně prší a je poměrně vlezlá zima. Jdu nahý s oblečením v náručí a déšť mi nevadí, endorfiny dělají své. To starému otrokovi docela zima je a pobízí mě k rychlejší chůzi. Ptá se, jestli ty fotky jsou pro mne nebo pro časopis. Procházíme stodolou po příjemně měkkých pilinách. Míjím kočáry pro lidské koně. Na konci stodoly jsou stáje pro otroky nebo spíš lidské koně. Každý otrok má postel s nízkou mříží, vlastně klec na ležení. Docela atraktivní ubytování. V rohu je na neomítnuté stěně umyvadlo se studenou vodou. Po cestě vidím soucitné pohledy otroků. Prohlížím si stáje a překvapuje mne, že tu mají otroci k dispozici svoje osobní věci. Konečně jsem umyt a oblékám se. Jdu zpět do haly. 

Interiér stodoly byl vystlán příjemnými pilinami. Na konci nahoře balkon pro "publikum", dole stáje pro lidské koně. U každého sloupu byl okov na krk. Milé.

Ubytování pro lidské koně ve stájích.

Klekám před Madam a předávám ji čistou rákosku. Odcházím do hospody. Spokojenost, zadek bolí docela dost. Dávám si k pití kolu a platím hezkými penězi Dómy. Každá bankovka je vyzdobena femdom motivy. Během večera střídavě kecám s Robertem, který už má po výprasku. Má paradoxní povolání, je dozorcem v jedné naší věznici. Taky si povídáme se Švýcarem. Neustále se potkáváme s Japoncem. Vždy se hezky klaní. Několikrát během pozdního odpoledne a večera se jdu projít po areálu, abych si všechno prohlédl. Mezi krásně vyzdobenou vstupní halou různými SM pomůckami a hospodou mě překvapuje vnitřní bazén. Cestou ke stodole míjím něco jako venkovní pódium s pranýřem, místo pro venkovní výprasky. Tady na pódiu tedy Švýcar dostal svou porci. Kousek odtud stojí v trávě válcová klec, akorát tak na jednoho stojícího otroka. To musí být krásný pohled na subíka, který je vystaven nepřízni počasí bez možnosti toho, aby si mohl sednout nebo dřepnout. Před stodolou je „elektrárna“. V podstatě dřevěný kříž, kde na každém rameni jsou okovy pro připoutání otroka. Na ose je počítadlo otáček. Fantazie zase začíná pracovat, jak krásný to musí být pohled na dokola běhající subíky, při tom možná popoháněné bičem své paní. Zkusím si zatočit s elektrárnou. Na druhé straně od vjezdu do stodoly je psí bouda s uzamykatelným okovem na krk na řetězu. Taky milé bydlení pro subíka, jak je inzerováno v ceníku na webové stránce. Po té jdu na pódium. 

Bazém uvnitř dlouhého domu.

Místo pro venkovní exekuce.

Vchod do stodoly-jízdárny.

Klasický pranýř vedle pódia. Samozřejmě jsem si zkusil, jaký pocit to je být tu vystaven...

"Elektrárna" o výkonu až čtyř lidských sil. Překážky v pozadí jsou vytažené ze stodoly.

    Procházím stodolou a prohlížím si kočáry. Na druhé straně za stodolou je kruhová šotolinová dráha, odhadem asi 250m dlouhá.  Uprostřed je jezírko, vše v pěkné zahradní úpravě. Kolmo na stodolu je postavená poměrně velká dřevěná tribunu. Ač nejsem nějakým příznivcem pony play, musím uznat, že v tento je areál dopitván do posledního detailu. Úplně živě vidím závody lidských koní a hlasité povzbuzování jednotlivých přihlížejících dam na tribuně. Venku je díky těžkým mrakům a blížícímu se večeru poměrně přítmí. Jdu tedy dovnitř dlouhého domu. Nejen uvnitř, ale i venku v areálu si všímám různě umístěných a do zdí ukotvených ocelových kruhů pro přivázání otroků.  Uvnitř domu ve vstupní hale si prohlížím a taky zkouším hřebíkovou židli. Není to žádné drama, hroty jsou poměrně tupé, ale delší čas by asi nebyl úplně příjemný. V hale kromě jiných jsou také umístěny speciální bedny třeba jen s otvorem na hlavu nebo speciální čistič bot v podobě zavřeného subíka v kleci a tak podobně.  Prostředí je krásné a zajímavé, ale celkem se už nudíme. Občas projde Loreen, ptá se s úsměvem mj. na to, jak se nám sedí.

Tribuna pro závody lidských koní.

Jezírko oprostřed dostihové dráhy.

Vchod do prostoru vězení z hlavní chodby v královském paláci. Jak jsem se těšil na to, až se sem budu moci podívat.

    K večeru začíná Loreen organizovat deky do vězení. Hrozně se těším. Každý z vězňů dostává dvě deky. Prý může být nějaká odebrána za špatné chování. Odcházíme všichni společně do vězení. Překvapuje mě, že nás na té akci bylo 11, nevím kde ti lidé byli dosud. Vstup do něj je z už nám známé chodby Královského paláce poklopem v podlaze. Po prudkých schodech následují těžké ddřevěné dveře, které Loreen odemyká. Prostředí vypadá hrůzostrašně a zajímavě zároveň. Prostor vězení je jedna dlouhá a široká chodba s klenutým stropem a s malou odbočkou někde za polovinou, v místě, kde klec na stání. První cela je označena jako „vazba“, ostatní jsou jen očíslovány. Za vazební celou je prostor předělen mříží, ve které je mučírna. V ní nechybí trestná koza, skřipec pro natažení, mučící a výpraskové nástroje. Po další oddělovací mříži následují jednotlivé cely. Každému je nám přidělena cela podle seznamu. Bohužel dostávám nízkou celu pod oknem. Je to asi 1 m vysoký prostor velký asi 2x2metry. Shora zamřížovaný. Vstupuje se těžkými dřevěnými dveřmi z chodby. Bohužel říkám proto, že tady byly mnohem atraktivnější cely, kde by pro mne byl pobyt zajímavější. Jak jsem záviděl kolegovi, který dostal temnici cca 1,2x1,2m se zcela uzavřenými dřevěnými dveřmi. Nebo klec na stání. Na jednu stranu bych hned měnil, ale bál jsem se, jak bych něco takového zvládl. 

Moje nízká cela je na konci chodby přístupná přes dřevěné dveře. Před ní temnice a další dvě obyčejné cely a rohová cela. Na první fotce v levém dolním rohu je nízká klec na ležení.

Při pohledu na druhou stranu od rohové cely je vidět prostor mučírny. Za ní vazební cela a po schodech nahoru výstup do chodby v Královském paláci.

Cela na stání. Vcházelo se bočními dveřmi směrem od zděné cely s dřevěnými dveřmi. Pohled od rohové cely, mučírna je tedy po pravé ruce a není vidět.

    Na druhou byly tu i „nudnější“ cely. V každé cele je miska pro psa s vodou. Co mne štve nejvíc, moje cela je asi jediná cela, kde není ani okov na krk. Většina lidí se nevysvléká. Já ano, chci zažít to, co bylo v pravidlech, tady být „nucen“ strávit nahý noc v cele. Zalezu si do cely a čekám na uzamčení. Když přijde řada na mne, tak zarazím Loreen v jejím spěchu a žádám aspoň o nějaké okovy. V té chvíli aspoň na chvilku zahlédnu v jejím výrazu, to co čekám od Madam, tedy něco v tom smyslu „Já ti to tedy osladím ty zmetku“. Dostávám okovy na nohy, ty jsou uzamčeny cylindrickými zámky. Okovy na ruce mi ale nasazuje tak, že jsou ruce spoutány za zády. Asi bych byl za takovou pozornost neskutečně šťasten, ale ty okovy jsou mi bohužel velké, takže z nich mohu ruce vytáhnout. Teprve při své předposlední návštěvě OWK jsem zjistil, že tam mají jen tuto velikost. Takže ani kdybych protestoval, tak bych jiné nedostal. Nic jsem tedy neřekl a ani jsem je za celou noc nesundal, abych si pro sebe nekazil hru. Své osobní věci a oblečení nechávám venku tak, abych na ně nedosáhl. Zima mi v podstatě moc není. Na webu slibovali 16-18°C, možná, že je i o trochu víc. Ani spát na betonu není nijak strašné. Jednu deku mám pod sebou, druhou jsem se přikryl. Okovy se mi moc líbí, mám radost, že jsem je dostal. Škoda, že nemám okov na krk, chtěl jsem zažít ten pocit, že mě Madam zamkne kolem krku ke zdi. Moc se mi líbí ten pocit, kolik bariér je mezi mou celou a venkovním světem. Mříž cely, dvě mříže mezi jednotlivými částmi vězení, mříž u vstupu do vězení, uzamčený poklop, možná uzamčený dům, dvě brány do areálu.

V noci podstatě spím, ale není to samozřejmě ono. Navzájem se všichni rušíme cinkáním řetězů. V noci nás přijde navštívit a zkontrolovat nějaká Madam, celá v latexu, nádherná. Asi tu má svého subíka. V noci pak ještě asi dvakrát přicházejí na kontrolu otroci. Ten milí Japonec, který se celý den tak pěkně ukláněl při pozdravu, ležel nyní v nízké asi 50cm vysoké cele a asi docela trpěl. Prosil o propuštění na záchod, ale otroci stejně neměli klíče, prý musí počkat až na propuštění od Madam. Jak milé. Takže jsem pochopil, že otroci měli jen za úkol zkontrolovat naše životní funkce a referovat jen o závažných problémech.  

V této nízeké cele trpěl Japonec.

    Ráno jsme byli vzbuzeni a vyhnáni z cel. Loreen rychle poodemykala cely a okovy kolem krku. V každé cele, až na tu Japoncovu byly k dispozici kbelíky. Kdo měl plný, tak ho šel vylít a vyčistit. Já v noci nemusel. Ještě jsem se vrátil a prohlížím si vězení a cely. Krásné prostředí. Nikomu z účastníků této noci se nechce z areálu, všichni postávají. Jdeme s Robertem ještě do shopu, kde si kupuji vyhlídnuté pohlednice. Loreen už byla v civilu, natěšená, že pro ni skončí pobyt a nechtěla se vybavovat o našich zážitcích. Poděkoval jsem ji za vše, ale jí to bylo zjevně zcela lhostejné.

    Vzal jsem autem ještě Roberta do Měřína na autobus a odjel domů. Můj životní zážitek skončil. Bylo to jiné, než jsem čekal. Byl jsem naprosto ohromen z velikosti a propracovanosti celého areálu. A to jsem zdaleka neviděl vše. Byl jsem trochu zklamán z toho, že to nebylo až přísné, jak slibovaly webové stránky. Ale zase zklamání nebylo tak velké, měl jsem radost z toho, že jsme měli v podstatě volný pohyb po části areálu.

Pro mne to naštěstí nebyla poslední návštěva tohoto Království jiného světa, ale o tom zase až někdy jindy…