OWK 3 - vězeňský pobyt

Tak, jak jsem to měl pěkně vymyšlené při mé poslední návštěvě, tak nakonec bylo vše jinak. Madam Katarina už vězeňský pobyt OWK v roce 2007 neudělala a já byl v podstatě na začátku. Celá příprava a domluva vzala za své. S vědomím, že prostředí pro BDSM řádění je hezká věc, pro mě docela podstatná, ale stejně podstatná je i osobnost dominy. Takže jsem byl zase na začátku hledání a zvažování, jestli vyhodit spoustu peněz za něco, co nakonec ani nemusí stát za to. Podzimní termín jsem odpískal, s tím, že třeba se Katarina vrátí. Na jarní termín 2008 jsem v žádném případě nechtěl , bál jsem se toho, že budova bude po zimě podstatně chladnější než na podzim. To by mohlo být pro moje chronické problémy s ledvinami docela fatální. Proto se moje rozhodování protáhlo až do podzimu 2008, konkrétně 12-14.září 2008. 

            Na tuto akci byla v programu napsaná Mistress Roberta, domina z Rumunska. Moc důvěry jsem neměl, díval jsem se na ni s jistým despektem jako na všechno z Rumunska. No, druhou stranu jsem si říkal, že se stejným despektem se jistě třeba Němci dívají na nás. Navíc jsem četl pěkné články o ní na diskuzním fóru při předchozím jarním věznění v OWK. Proto jsem se rozhodl do toho jít. Nějak jsem tušil, že to je možná poslední nebo jedna z posledních příležitostí toto v OWK zažít. Možná jsem měl dát na první dojem o lidech z Rumunska a ušetřit peníze, ale litovat má člověk jen toho, co neudělal, ne toho, co udělal.

            Program na webových stránkách byl stále stejný a nezněl vůbec špatně:

Každý vězeň má svůj vlastní buňku v podzemním vězení. 
Teplota v podzemním vězení, je asi 16 - 18. stupňů Celsia 
Vězňové jsou drženi pod zámkem v naprosté tmě, jedinou výjimkou je přítomnost dozorkyně. 
Krmení dvakrát denně suchým chlebem, v případě dobrého chování možných zbytky z kuchyně. 
Každý vězeň má po celou dobu k dispozici misku s vodou. 
Kbelík s víkem slouží jako záchod, vězeňni je umožněno jeho vyčištění jednou denně.
Sprchování vězňů je na rozhodnutí Dozorkyně (v případě, že vězeň nesnesitelně smrdí). 
Vězeň je zcela nahý s kovovými okovy kolem zápěstí a kotníků a po celou dobu spolu s kovovým límcem s řetězem uzamčen ke stěně. 
Vězeň má právo na tvrdí, dvě deky, v případě dobrého chování jiného deka může být poskytnuta. 
Vězeň nesmí mluvit, pouze v případě, že je o to požádán dozorkyní. 
Od 8 do 10 hodin vězeň nesmí být sedět ani ležící v buňce . 
V přítomnosti Dozorkyně ve věznici, vězni musí klečet s hlavou dolů a zírat na zem. 

Uvězniní v OWK není vhodný pro tvory, kteří trpí klaustrofobií, cukrovkou, atd 

Všechny tresty jsou provedeny nemilosrdně, bezcitně , bez ohledu na požadavky a přání vězně.

• Odebrání deka
• Žádné jídlo
• Roubík v ústech
• Dlouhotrvající klečení
• Uzamčení do čápu (středověké mučení zařízení)
• Noc v cele pro stojící vězně
• Výprask rákoskou
• Zbičování
• Tvrdá práce vprostoru vězení (drhnoutí podlahy kartáčkem na zuby)

• 08.00 - budíček
• do9.00 - čištění  kbelíků
• 09.15 - snídaně
• 12.00 - výkon trestu
• 14,00-16,00 úklid v celách
• 16.00 - kontrola úklidu
• 16,30 - 18,30 - trestné práce v okovech v prostorách vězení (bez přestávky, nahý, pod dohledem, s roubíkem v ústech. Všechny známky lenosti budou přísně potrestány bičem)
• 20.00 - večeře
• 21.00 - výkon trestu
• 22.00 - večerka

• Předčasné propuštění z vězení je možné pouze tehdy, pokud se vyskytnou nějaké zdravotní problémy, bez vrácení peněz
• Návštěvy jsou možné jen v doprovodu dozorkyně v určeném čase 

    Kdyby vše proběhlo tak jak v něm bylo uvedeno, asi bych byl spokojen.  Myslím, že program byl dostatečně bohatý a přísný zároveň... To by ovšem Roberta nesměla být zcela bez fantazie.

    Nechtěl jsem opět vše ponechat náhodě a tak jsem si do přihlašovacího mailu napsal vše, co jsem chtěl zažít a navíc a zdůraznil zdánlivé samozřejmosti, které byly již napsané v programu pobytu. V podstatě navíc jsem si napsal jen o to, strávit co nejvíce času nebo pokud možno celý pobyt v kleci na stání a jako trest pobyt v čápu. Domluvil jsem se na pobyt necelé tři dny, tedy příjezd v pátek na desátou dopoledne, odjezd v neděli v osmnáct hodin. Přesnou částku si nevzpomínám, ale vím, že to stálo něco málo přes dvacet tisíc, respektive myslím, že tři dny byly po 250 Eurech v tehdejším kurzu.    

    Příjezd byl klasický, skoro bez emocí, rutinní. Zaparkovat auto před bránou, zazvonit, počkat na Davida. Obvyklá cesta do shopu, zaplacení částky za pobyt, obhlédnutí co mají nového, neměli nic, pořád to stejné jako minule. Pak odchod do přijímací kanceláře v královském paláci.

            Tam na mě čekala Roberta. 

Roberta na jedné z fotek z OWK. Ten stejný čínský korzet měla i tehdy. Ale to bylo z fetiš oblečení také vše. 

Tentokrát si byla podobná s fotkama. Klekl jsem před a ona si začala číst papír s informacemi o mne, pravděpodobně mail, který jsem poslal, nevím. V jedné chvíli se zarazila, byl na ní vidět velký údiv. Myslím, že jí přišel trochu příliš požadavek na klec na stání. Ale neříkala nic a dočetla informace. Na to mi nařídila, abych se svlékl. Zůstalo mi jen spodní prádlo a tenisky. Vše ostatní jsem musel odevzdat v kanceláři. Doklady a peníze v zalepené obálce do trezoru, oblečení do police. Vyfasoval jsem vězeňské oblečení. Na to jsem neprotestoval, protože chladu jsem se docela bál. Na druhou stranu být nahý muselo být daleko vzrušivější. Tričko a teplákovou soupravu s označením OWK. Následně jsem si měl hodit kuličku na „lepivé“ kolo neštěstí pro vylosování počtu ran vstupního výprasku. Nevím kolik jsem hodil, ale bylo to nějaké nízké číslo. Hned v přijímací kanceláři jsem dostal vstupní výprask. Bylo to v poloze ohnutý přes trestnou kozu. Nemám na něj žádné vzpomínky, prostě proběhl.

Pár ilustračních obrázků z přijímací kanceláře. ve skutečnosti docela velký pokoj. Největší část vyplňovaly regály pro osobní věci otroků.

Odešli jsme spolu do vězení, pro mne už docela známé prostředí.  Byl jsem odveden do cely na stání. Vchod do ní byl z boku, z užší strany směrem od zděné cely. Řekl bych takový pěkný detail, že se nevstupovalo přímo přední širokou stěnou. Dostal jsem dvě deky, ven před klec misku s vodou. A bylo. Roberta zamkla klec a odešla. Bez emocí, bez jakéhokoli projevu, kterým by dávala najevo svou nadřazenost, nic. Udělala, co měla, ale zcela bez zájmu. Tak jsem zůstal stát ve své cele a připadal jsem si trochu jako blbec. Klec postrádala takové to „SM útulno“, nebyla mi nijak příjemná. Připadal jsem si, jako bych čekal na zastávce na autobus. Ten pocit způsobovalo asi to, že klec byla poměrně velká, měl jsem zbytečně moc místa. Zkusil jsem si sednout na podlahu, což se také celkem bez problémů podařilo. Na jednu stranu jsem si říkal fajn, nebude problém tu strávit i noc, na druhou stranu převažoval takový ten pocit, že to není moc restriktivní, bylo to více pohodlné, než jsem si představoval.

Ve vězení byl ještě jeden vězeň a byl zavřen v sousední rohové kleci, tedy asi dva metry ode mne. Vyměnili jsme si pár slov, prý tu je už od čtvrtka. V duchu jsem zanadával, že tu byla možnost zůstat o den déle, než bylo inzerováno. V té chvíli jsem si ještě myslel, že by mě den navíc potěšil. Chlapík byl takový ten typický zjev, hubený, holohlavý, od pohledu rád trpěl. Ale teď na něm bylo vidět, že toho má plné kecky. Možná říkal i proč, jaký měl konkrétní problém, ale jaký konkrétně, to už si nepamatuji.

Během asi hodiny, nemám přesný odhad, se u jeho klece objevila několikrát Roberta a ještě nějaká Dáma. V podstatě s ním řešily jeho propuštění. Při jejich příchodu jsem někdy padal na kolena jindy ne, to tehdy, když jsem ještě netušil, že kleknout si v této kleci půjde, respektive mi to chvilku trvalo. To ale nemělo na nic vliv, žádný trest za to, že jsem okamžitě nepadl na kolena. Jako bych nic ani nedělal. Můj spoluvězeň byl tedy předčasně propuštěn po domluvě s tou druhou, německy mluvící Madam. Zůstal jsem tedy sám a hledal jsem nějakou spokojenost se svou situací. Tu jsem ale nenacházel.

Moje první obydlí - klec na stání.

Po čase opět přišla Roberta v podstatě mě zkontrolovat, jestli je vše v pořádku. Požádal jsem ji, jestli bych mohl dostat slíbené okovy na ruce a nohy. Zatvářila se jako mírně neochotná prodavačka a zašla hledat okovy. Přišla přesně s těmi, které jsem měl při svém prvním pobytu. Ty na nohy byly OK. Na každé noze uzamknuté visací FABkou, spojené asi půlmetrovým řetězem. Podobné jsem dostal i na ruce. Vzápětí jsem Robertě předvedl, že není vůbec problém se z nich dostat. Prý je to jediná univerzální velikost v celém OWK. V tom měla bohužel pravdu. Okovů bylo v celém areálu spousta, ale všechny jen v jedné velikosti, která se dala zamknout ve třech polohách, ale pro mne s malým průměrem ruky, nebyl problém, se z té nejmenší velikosti dostat. Ale odešla hledat dál. Po čase se vrátila s dvojicí menších okovů taky spojených řetězem. Problém byl jen v tom, že se nedaly zamknout zámkem, ale jen utáhnout křídlovou maticí. Ano, takovou tou maticí, kterou bez problému utáhnete a zase povolíte bez klíčů jen prsty. Okovy tedy zcela na prd, takové jen na ozdobu. Ale aspoň jsem měl něco.

Taky jsem požádal, jestli bych nemohl být uvázán i okovem kolem krku ke zdi vězení. To by bývalo bylo další zpřísnění mého pobytu, každopádně bych měl po tom, abych si mohl v cele sednout a skutečně bych býval musel jen stát. To se prý dělo, jak jsem četl na diskuzních fórech o dřívějších vězeňských pobytech v OWK.  Jenže… Okov v mé cele sice byl, ale byl vytržený ze zdi. O tom, že by Roberta zapojila nějak fantazii a vymyslela nějaké náhradní řešení, jak mi pobyt znepříjemnit nemohla být ani řeč. Nabídla mi možnost zůstat tam kde jsem byl bez okovu na krk nebo vyměnit celu. Zvolil jsem druhou možnost. Prý, do které chci. Vybral jsem si temnici. Cele velká asi 1,5x1,2m . Zadní oblouková stěna se potkávala s vrcholem dveří, takže jediné místo, kde bylo možné se narovnat a postavit bylo jen těsně u dveří. Dveře byly těžké dřevěné s velkou škvírou nahoře a dole pro výměnu vzduchu. Vzal jsem si tedy svoje dvě deky a misku s vodou a odešel do temnice. Roberta mi zamkla okov kolem krku opět visací FABkou. Zavřela a zamkla dveře. Konečně jsem se cítil skoro spokojeně. Cela malá, útulná, já připoutaný zcela nekompromisně ke kamenné zdi. Pokud jsem se postavil do jediného místa u dveří, tak řetěz od krku byl napnutý nadoraz. Na nohou okovy, které nemám možnost sundat. Ty na rukou byly jen symbolické, ale aspoň něco. V prostorách vězení se nesvítilo, jen pokud tam nebyla některá z Dam. Přes den pronikalo jen přírodní světlo malým okénkem na konci chodby. V této temnici byla tedy skoro stoprocentní tma, jen dva světlejší proužky nad a pode dveřmi, které neosvětlovaly nic vnitřku cely. Tam byla 100% tma. Mým jediným společníkem se stal plechový kbelík na tělesné potřeby.

Temnice se nacházela za těmito třemi celami. Byla poměrně úzká a prohnutý strop a krátký řetěz umožňovaly postavení jen v místě těsně za dveřmi.

    Nemám tušení, kolik času uplynulo, odhadl bych tak dvě hodiny. Roberta si mne přišla vyzvednout z cely. Okovy na rukou a nohou mi zůstaly. Odvedla mě do vstupní haly Dlouhého domu, abych tam uklidil, hlavně záchody a koupelny. Cítil jsem takové smíšené pocity. Na jednu stranu jsem měl radost, že jsem se dostal ven a že se bude něco dít, na druhou stranu jsem chtěl zkusit, co by se mnou udělal dlouhodobý pobyt v malé temné cele a ne se někde courat po areálu. Odchod mi samozřejmě narušil můj experiment. No nic tedy, dostal jsem úklidové prostředky a pustil se do díla. Neměl jsem s tím nějaký morální problém nebo pocit ponížení, to vůbec ne, normální nuda jako každý jiný úklid. Malým pozitivním zážitkem pro mě bylo, že jsem to dělal celé v okovech, aspoň tedy něco SM. Ale přeci jen to byl přínos. Na záchodě jsem v rámci úklidu našel držák na záchodovou štětku, takový ten drátěný program. A ten držák bylo možné nasadit na křídlové matky mých okovů na rukou a s jeho pomocí díky velké páce bylo možné matky na okovech pořádně dotáhnout. A dotáhl jsem je skutečně kvalitně tzv. „na krev“, vší silou, kterou jsem byl schopen do toho dát, až se pomalu začal ohýbat samotný držák. Nyní jsem měl okovy na rukou skutečně doopravdy, prsty jsem neměl šanci matky povolit. Super pocit. Druhým zajímavým zážitkem byla skupinka mladých lidí kolem dvacítky, dva kluci, dvě holky. Netuším, co byli zač, ale neměli rozhodně nic k dočinění s BDSM. Jedna z těch holek to prostředí zjevně neustála a když skupinka šla kolem koupelny, tak si zároveň se smíchem neodpustila poznámku, abych to dělal pořádně. Neříkal jsem nic, ale měl jsem ji poslat někam, prospělo by jí to.

    V podvečer si pro mne Roberta přišla a odvedla mě zpět do vězení. Zamkla mi okov na krku, zavřela a zamkla dveře. A já byl zase spokojen. Proti odpoledne jsem měl navíc okovy na rukou, které už jsem nebyl schopen sundat a nebyly tudíž jen symbolické. V cele nebylo nijak extra chladno, ono se tam vlastně na chodbě topilo malým přímotopem. Večer přišla Roberta a přinesla mi dva chleby s paštikou. Než mi je dala, tak nezapomněla na ně plivnout.

    Noc proběhla klidně a spokojeně. Musím říct, že se mi spalo příjemně. Kdykoli jsem se probral, uvědomil jsem si beznaděj svého postavení. Spoutaný okovy, uzamknut k pevné stěně, zamčené těžké dveře cely. Krásné pocity.

    Sobota proběhla podobně. Ráno budíček. Dostal jsem do misky čaj a dva krajíce chleba. Suché nebyly, ale už si nevzpomínám, čím byly namazané. Vše jsem jedl v temné cele, stále přikován ke stěně. Po nějakém čase si pro mne Roberta přišla. Odemkla mi okov kolem krku a poslala mě, abych si šel vylít na záchod svůj kýbl. Záchody byly hned naproti proti výlezu z podzemí. Až jsem se vrátil, tak mě zase připoutala ke stěně a zamkla celu.

    Po nějakém čase mě vytáhla a odvedla do Dlouhého domu, abych tam uklízel v jednotlivých pokojích, kde byly ubytované dámy se svými otroky. Pokojů na úklid bylo asi pět. V podstatě jsem dělal pokojskou. Nic co by mě nějak ponižovalo, ale ani nic nepřinášelo. Taková nuda. Jediným plusem bylo, že jsem si mohl prohlédnout, jak vypadají jednotlivé pokoje. Pokoje byly v několika cenových kategoriích a podle toho se lišily jednak svou velikostí a jednak svou SM výbavou. V podstatě v každém byla nějaká klec, okov na stěně, v těch dražších i kříže, držák za koule apod. Po úklidu pokojů jsem byl odveden zase zpět do své cely.

Hotelvé pokoje v OWK. Různě velké, různě vybavené, různě drahé.

    Někdy odpoledne si pro mne Roberta znovu přišla a odvedla mne nahoru do Trůnního sálu v královském paláci s tím, abych ho během dvou hodin vzorně uklidil, hlavně koberce od střepů. Musím říct, že Trůnní sál na mně skutečně udělal dojem svou ohromností a velkolepostí. Skutečný zámek, panství. Panství dominantních žen.

Několik záběrů na trůnní sál. V popředí malé židličky pro otroky.

    Druhým dojmem, který jsem si zapamatoval, byl docela slušný nepořádek, rozbité sklenice po zemi. Jako po nějakém veselém večírku. Pustil jsem se do úklidu a celkem mi to šlo rychle a dobře od ruky. Co mi začínalo pomalu „vadit“, byly okovy. Hlavně na nohou, kde jsem měl pomalu odřenou kůži s trochou krve a to i přesto, že jsem měl ponožky. Sice to bolelo a bylo nepříjemné, ale zase na druhou stranu to přinášelo tu pravou subíkovskou radost.

    Po kontrole úklidu sálu mi Roberta přikázala, abych si klek na kolena ke stěně sálu. Společně se mnou tam postupně klečel její osobní otrok-sluha. Takový věčně vysmátý brýlatý kluk, Čech. Robertě nosil podle potřeby věci, které si přála, třeba brýle na čtení.  Docela jsem mu záviděl kožená pouta na rukou uzamknutá zámkem. Dále s námi v jedné řadě klečeli další otroci od přítomných dam. Tento den se právě také konala další akce a to Královnin soud. „Senát“ složený ze tří domin soudil své otroky za provedené přestupky a vynášel nad nimi rozsudky. Pokud byl rozsudkem výprask, byl hned po rozsudku proveden. Jeden mladík z Německa dostal myslím sto ran rákoskou a zdálo se mi, že to byl docela tvrdý výprask. Když jsme pak klečeli vedle sebe, tak jsem ho potichu politoval, ale on říkal, že to nic nebylo. Asi zkušený subík nebo možná výprasky vypadají hůř pro pozorovatele než pro trestaného. Říkal jsem si, jestli se budu muset také zúčastnit soudního stání. Ne, že bych se bál trestu, ale toho, jak zvládnu konverzaci v angličtině nebo němčině. Ale nedošlo na mě. Nezaplatil jsem si, tak žádná zábava nebyla. Soud byl každopádně zajímavý zážitek. Byl jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit.

    Po soudu si mě Roberta odvedla na večeři do restaurace „U chomouta“. Musel jsem si kleknout ke zdi obličejem do místnosti, zatímco ona si dala večeři. Po večeři se mě zeptala, jestli mám taky hlad. Od rána, kdy jsem měl dva chleby, jsem nic nejedl. Odpověděl jsem, že ano. S úsměvem se otočila a vrátila se s malou hotelovou mističkou marmelády. Takové ty dvě lžičky v krabičce. Poděkoval jsem a vylízal mističku. Aspoň jednou se minimum fantazie v Robertě našlo…

Restaurace U chomouta

    Po naší společné večeři mě Roberta odvedla do Královského paláce, do jeho vězení, do mé cely. Když jsem měl opět na krku okov a zavřely se dveře, měl jsem pocit, že je pro dnešek konec. Ale nebyl. Pozdě večer se otevřely dveře a opět si pro mne přišla Roberta. Už se mi nechtěl dělat další úklid, ale tentokrát jsme nikam nešli. Hned v prostřední části vězení, v mučírně, mě Roberta ohnula přes trestnou kozu a dostal jsem sto ran rákoskou. Výprask to nebyl ani tvrdý ani zajímavý. Taková otravná nuda. Po něm mě opět odvedla do cely, dala mi dva suché chleby a vodu.

    Noc byla stejná jako ta minulá, příjemná, ale pomalu převládala frustrace z nenaplněného programu. Ráno stejná snídaně. Po vynesení kbelíku jsem dostal za úkol uklízet areál OWK, takové blbosti jako sbírat spadané listí na trávníku před jízdárnou. Na jednu stranu mě slušně bolely nohy od okovů, ale na druhou stranu mě úklid listí ničím nenaplňoval, to jsem mohl klidně dělat doma a zadarmo. Raději bych seděl ve své cele a čekal na nějaký trest nebo něco podobného. S prací jsem se nijak nepřetrhl, opět jsem si prohlížel prostor jízdárny, otrockých stájí, prostory s psí boudou, elektrárnou, venkovním pódiem. Na všem bylo vidět ohromné působení zubu času a zcela zanedbané údržby. Dřevěné věci shnilé, třeba elektrárna se zcela rozpadla. Kovové věci rezavé, na všem bylo vidět, že se tu nikdo o nic nestará. Možná tak jenom posekali trávu traktůrky, které také stály v jízdárně. V celém areálu odpoledne nebyla už ani noha nebo spíš jsem nikoho nepotkal. Proti předchozím dvoum letním dnům bylo počasí chladnější, byl cítit nástup podzimu. To také nepřidalo na náladě. Kdybych byl zůstal v temnotě podzemí...

    Kolem poledne jsem byl opět odveden do cely. V temnotě svého obydlí jsem přemýšlel, co dál. Začalo mi to tak trochu připadat jako totální ztráta času. Peněz mi líto nebylo, ale toho zbytečného času, který tady trávím. Když za mnou Roberta za dvě hodiny přišla, tak jsem jí řekl, že končím svůj pobyt v OWK. Na jednu stranu bych skutečně rád odjel na druhou stranu ve jsem pořád doufal v to, že mi podle programu Roberta odpoví něco v tom smyslu, že to mám smůlu a že to je ona, kdo rozhoduje o tom, jestli mi odemkne okov kolem krku. Kdyby tohle udělala, tak jsem skutečně měl smůlu a v té cele bych musel býval zůstat. Neměl bych žádnou šanci. Ale nic takového nestalo. Bez jakýchkoli emocí vzala klíče a odemkla mi okov a řekla, abych šel za ní. V přijímací kanceláři mi řekla, že by mi byla bývala dala okov-čápa. Přišlo mi to trochu pozdě, už na to měla dva dny, aby mě ve vězení potrápila. A nic. Žádný roubík za trest, žádné spoutání. Nic. Mohla mi vymyslet nějakou nepohodlnou pozici při mém věznění nebo něco, ale to jí ani nenapadlo. Prostě kravka bez fantazie. No nic, už bylo po všem. Sundala mi okovy z nohou. Pak ale přišla docela legrace, protože nemohla odšroubovat křídlové matky z mých okovů na rukou. To jsem tušil. Zavolala si tedy svého sluhu. A nic… Nehnul s tím. Tak dobře jsem je tedy dorval. Zavolali tedy Davida a ten přinesl kleště a teprve s nimi se jim to povedlo. Taková veselá příhoda.

    Odešel jsem z OWK s pocitem, že už nikdy více. S pocitem, že něco jiného je koukat se a „slintat“ nad stránkami, co by mohl člověk zažít a číst si, co zažili ostatní. Když to pak přijde, tak je toho v reálu polovina. Prostě mizerná služba.

    Ale člověk nemá nikdy říkat „nikdy“, protože ani toto nebyla pro mě poslední návštěva v OWK. I když ty další dvě už byly docela jiné…