Něco z klasické literatury :-)

Vzhledem k tomu, že se stále nemohu dostat k tomu, abych napsal něco z vlastních zážitků, tak mi dovolte, abych aspň ocitoval něco z klasické literatury. Jack London, Tulák po hvězdách. Přeji hezké čtení.

Milý občane, který dovoluješ svým katům, aby utahovali svěrací kazajku, a platíš jim za to, možná že ti není známo, co je to svěrací kazajka. Dovol, abych ji popsal, abys pochopil způsob, jakým jsem dospěl k smrti zaživa, jak jsem se stal dočasným pánem času a prostoru a jak jsem se přehoupl přes zdi vězení, abych se mohl toulat po hvězdách.

Viděl jsi někdy dehtované plachty nebo gumované přikrývky s mosaznými oky na okraji? Představ si tedy kus silné plachtoviny, asi

čtyři a půl stopy dlouhý, s velkými a těžkými mosaznými oky podél obou okrajů. Šířka této plachtoviny je vždycky menší než objem lidského těla, které má obalit. Plachtovina je také nestejně široká, nejširší je ve výši ramen a potom přes boky, nejužší je v pase.

Svěrací kazajka se prostře na podlahu. Člověku, který má být potrestán nebo z kterého má být mučením vynuceno přiznání, se poručí, aby si lehl na prostřenou plachtovinu obličejem dolů. Odmítne-li, je ztýrán. Potom si lehne z vlastní vůle, která je vůlí jeho katů, milý občane, jenž živíš a platíš tyto katy za to, že tuto věc provádějí za tebe.

Muž si lehne obličejem k zemi. Okraje svěrací kazajky se stáhnou uprostřed jeho zad co nejtěsněji k sobě. Potom se oky protáhne provaz podobně jako tkanice očky ve střevíci a člověk je zašněrován do plachtoviny tak, jako se zašněrovává střevíc. Jenže je sešněrován o něco těsněji, než jak by si člověk kdy zašněroval střevíc. Ve vězeňské hantýrce se tomu říká "dát do lisu". Někdy, když jsou dozorci krutí a mstiví nebo když přijde rozkaz seshora, opřou se dozorci při utahování šněrovadla nohou muži do zad, aby bylo zaručeno, že bude sešněrován pevně.

Zašněroval sis někdy botu příliš těsně a ucítil jsi za půl hodiny v nártu mučivou bolest, způsobenou zabržděním krevního oběhu? A vzpomínáš si, že po několika minutách takové bolesti jsi prostě nemohl udělat ani krok a musel sis rozvázat tkaničku a uvolnit, aby nesvírala? Dobrá. Snaž se tedy představit si, že máš sešněrováno celé tělo, jenže těsněji, a že místo abys cítil stisk jen v nártu jedné nohy, cítíš ho v celém těle, tísní ti srdce, plíce a všechna ostatní životně důležitá ústrojí tak, že se ti zdá, jako bys umíral.

Pamatuju se, jak mi poprvé dávali v kobkách svěrací kazajku. Bylo to na začátku mé nenapravitelnosti, krátce po mém příchodu do vězení, když jsem v dílně na zpracování juty utkal svůj denní úkol sto yardů a byl jsem s ním hotov dvě hodiny před koncem pracovní doby. Ten den mě poprvé poslali do svěrací kazajky, prý pro přehozené a vynechané niti v tkanině, zkrátka za chyby v práci, jak stálo ve vězeňském zápise. To bylo ovšem směšné. Ve skutečnosti jsem byl dán do svěrací kazajky proto, že já, nový vězeň, mistr v oboru výkonnosti, znalec, vycvičený v oboru vylučování zbytečných pohybů, jsem si usmyslil, že řeknu tomu pitomci tkalcovskému mistru pár věcí z jeho vlastního oboru, které neznal. Pak mě mistr zavolal v přítomnosti kapitána Jamieho ke stolu, kde byl na důkaz proti mně vystaven ohavný kus tkaniny, jaký nikdy nemohl projít mým stavem. Třikrát jsem byl takto zavolán ke stolu. Třetí předvolání znamenalo podle předpisů pro tkalcovskou dílnu trest. Můj trest byl čtyřiadvacet hodin ve svěrací kazajce.

Zavedli mě dolů ke kobkám. Poručili mi, abych si lehl obličejem k zemi na plachtovinu prostřenou na podlaze. Odmítl jsem. Jeden z dozorců, Morrison, mi palci stiskl hrdlo. Mobins, důvěrník z kobek, sám vězeň, mě znovu a znovu bil pěstmi. Nakonec jsem si lehl, jak mi bylo poručeno. A za to, že jsem je otravoval a bránil se, sešněrovali mě zvlášť pevně. Pak mě převalili na záda jako kládu.

Zprvu se to nezdálo tak zlé. Když za mnou zavřeli dveře s kovovým třeskem zapadající závory a zanechali mě v naprosté tmě, bylo jedenáct hodin dopoledne. Pár minut jsem si uvědomoval jen nepříjemný stisk, o kterém jsem se radostně domníval, že povolí, až si naň zvyknu. Ale naopak, srdce mi začalo prudce bušit a zdálo se, že plíce nejsou s to nabrat dostatek vzduchu do krve. Tento pocit dušení mi naháněl hrůzu a bál jsem se, že při každém úderu srdce mi puknou už beztak pukající plíce.

Po uplynutí doby, která, jak se mi zdálo, trvala několik hodin a která, jak mohu nyní soudit podle svých nesčetných opakovaných zkušeností ve svěrací kazajce, nemohla být delší než půl hodiny, začal jsem křičet, vřískat, ječet, skučet v opravdovém smrtelném záchvatu šílenství. Nesnáze mi působila bolest, která se mi zvedla v srdci. Byla to ostrá, ohraničená bolest, podobná bolesti při zánětu pohrudnice, až na to, že mi horce probodávala samo srdce.

Umírat není nesnadná věc, ale umírat takovým pomalým a strašlivým způsobem bylo k zešílení. Prožíval jsem extáze strachu jako divá zvěř chycená do pasti a ječel jsem a skučel, dokud jsem si neuvědomil, že takové hlasové cvičení mi probodává srdce ještě žhavěji a zároveň spotřebovává mnoho z mála vzduchu v mých plicích.

Vzdal jsem se a dlouho jsem ležel klidně, tehdy se mi zdálo, že je to věčnost, ačkoliv teď věřím, že to nemohlo být déle než čtvrt hodiny. Dostával jsem závrať, protože jsem se napolo dusil, a srdce mi prudce bušilo, až se zdálo být jisté, že protrhne plachtovinu, v níž jsem byl spoután. Zase jsem se přestal ovládat a začal jsem šíleně výt o pomoc.

Uprostřed svého vytí jsem zaslechl hlas ze sousední kobky. "Drž hubu," křičel, ale doléhal ke mně jen slabě. "Drž hubu. Unavuješ mě."

"Umírám," vykřikl jsem.

"Prašť se přes ucho a zapomeň na to," zněla odpověď.

"Ale já opravdu umírám," trval jsem na svém.

"Tak co se trápíš'?" ozval se hlas. "Umřeš hezky rychle a budeš to mít za sebou. Pokračuj, skuhrej si dál, ale nedělej s tím tolik rámusu. Rušíš mě ze sladkého spánku."

Ta necitelná lhostejnost mě tak rozhněvala, že jsem zase nabyl vlády nad sebou a dovolil jsem si už jen dušené sténat. To trvalo nekonečnou dobu, snad deset minut, a pak se mi po celém těle rozhostila palčivá znecitlivělost. Bylo to jako jehly a špendlíky, a dokud to bolelo jako jehly a špendlíky, neztrácel jsem hlavu. Ale když bodáni nesčetných žihadel přestalo bolet a zbyla jen znecitlivělost a přerůstala dál v ještě větší znecitlivělost, znovu se mě začal zmocňovat strach.

"Copak takhle můžu zamhouřit oko?" stěžoval si můj soused. "Nejsem o nic šťastnější než ty. Má svěrací kazajka je utažena stejně pevně jako tvoje a já chci usnout a zapomenout na to."

"Jak dlouho už jsi v ní?" zeptal jsem se, poněvadž jsem si myslel, že to bude nějaký nováček ve srovnání s věky, které jsem už protrpěl já.

"Od předvčerejška," odpověděl mi.

"Já myslím - ve svěrací kazajce," dodal jsem.

"Od předvčerejška, bratře."

"Panebože!" zaječel jsem.

"Ano, bratře, rovných padesát hodin a neslyšíš mě s tím dělat takový povyk. Když mě dávali do lisu, opírali se mi nohama do zad. Jsem utažen jaksepatří, věř mi. Nejsi sám, kdo je v úzkých. Ještě tam nejsi ani hodinu."

"Jsem tam už hodiny a hodiny," namítl jsem.

"Snad si to myslíš, bratře, ale není tomu tak. Povídám ti, že tam nejsi ještě ani hodinu. Slyšel jsem, jak tě šněrovali."

To byla neuvěřitelná věc. Už za necelou hodinu jsem umíral tisícerou smrtí. A ten můj rozvážný a duševně vyrovnaný soused, hovořící klidným hlasem a takřka milosrdný, přestože jeho první poznámky zněly drsně, je ve svěrací kazajce už padesát hodin!

"Jak dlouho tě v tom ještě nechají?" zeptal jsem se.

"To ví pámbu. Kapitán Jamie se na mě doopravdy naštval a nepustí mě, dokud nebudu mít duši na jazyku. Ale teď ti, bratře, dám dobrou radu. Jediná možnost je zavřít oči a zapomenout na to. Ječet a výskat, to ti v téhle díře nepomůže. A zapomenout se dá tak, že se zapomene. Začni si vzpomínat na všechny holky, cos kdy znal. Tím zabiješ celé hodiny. Možná, že ucítíš, jak padáš do mdlob. Dobrá, tak tedy padni do mdlob. Tím se zabíjí čas nejlíp. A když ti nevydrží holky, začni myslet na chlapy, kvůli kterým ses do toho dostal, a na to, co bys jim udělal, kdyby se ti naskytla příležitost, a co jim uděláš, až se ti taková příležitost naskytne."

Přečkal jsem svých čtyřiadvacet hodin a od té doby jsem už nebyl stejný jako dřív. Ach ne, nemyslím fyzicky, ačkoliv příští den ráno, když mě rozvázali, byl jsem napolo ochromen a ve stavu takového zhroucení, že mě dozorci museli kopat do žeber, abych se plíživě zvedl na nohy. Ale byl ze mne jiný člověk, co se týče myšlení, morálně. Zvířecké tělesné mučení bylo ponížením a urážkou mého ducha a mého smyslu pro spravedlnost. Takový způsob ukázňování nenaladí člověka příjemně. Vyšel jsem z prvního trestu ve svěrací kazajce plný hořkosti a vášnivé nenávisti, která lety jen ještě vzrostla. Panebože, když si pomyslím, co všechno se mnou lidé dělali! Čtyřiadvacet hodin ve svěrací kazajce! Toho rána, kdy mě kopanci stavěli na nohy, jsem si sotva pomyslil, že přijde čas, kdy čtyřiadvacet hodin ve svěrací kazajce nebude znamenat nic, že po stu hodinách ve svěrací kazajce, až mě přijdou vysvobodit, najdou mě, jak se usmívám, a že po dvou stech čtyřiceti hodinách ve svěrací kazajce mě najdou s týmž úsměvem na rtech.

Ano, po dvou stech čtyřiceti hodinách. Milý občane, chovaný ve vatičce, víš, co to znamená? Znamená to deset dní a deset nocí ve svěrací kazajce. Ovšem, takové věci se nedělají nikde na světě devatenáct set let po Kristu. Nežádám tě, abys mi věřil. Ani já sám tomu nevěřím. Vím jen, že to se mnou dělali v Saň Quentinu, že jsem to přežil a vysmál jsem se jim a donutil je, aby se mě zbavili tím, že mě zhoupnou na oprátce, protože jsem uhodil dozorce do nosu, až začal krvácet.

Píšu tyto řádky dnes, léta Páně tisíc devět set třináct, a dnes, léta Páně tisíc devět set třináct, leží muži ve svěrací kazajce v kobkách v Saň Quentinu.